Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 26.07.2021
Přesný čas: 22:31 Svátek: Anna Zítra: Věroslav

NA CESTÁCH (V.): PRO AFGHÁNCE JSME BYLI NEPŘÁTELÉ, TVRDÍ LÉKAŘ ZÁVESKÝ

článek vytvořen 16. 04. 2011, přečetlo si ho 3168 lidí

Trutnov - Praktický lékař Ladislav Záveský (35) ordinuje v Radvanicích a okolí. Třináct roků působil v armádě a lékařskou praxi prováděl při vojenských kontingentech v zahraničí. Působil v Kosovu a Afghánistánu. „Přemýšlet o nebezpečí stresuje, nemá to smysl. Je lepší to pustit z hlavy,“ říká k misím.
Věděl jste už na gymnáziu, že chcete studovat medicínu nebo jste se chtěl původně vydat jinou cestou?
Tehdy bylo více možností. Uvažoval jsem zpočátku o přírodovědě, nějakém ekologickém směru, nebo jít na medicínu, která nakonec vyhrála. Důvodem byly hlavně finanční možnosti, a to především kvůli tehdejším rodinným poměrům. Zvolil jsem vojenské lékařství v Hradci Králové.


Bývala ministryně obrany Vlasta Parkanová se vítá s Ladislavem Záveským na misi v Afghánistánu.

Čím vás lékařství přitahovalo? Jakou jste si zvolil specializaci?
Už na gymnáziu mě lékařství přitahovalo. Přišly takové prvotní myšlenky, že budu pomáhat lidem. Původně jsem chtěl dělat chirurgii, ale potom to skončilo u všeobecného lékařství. Teď je ze mě obvodní lékař.

Působil jste třináct roků v armádě. Splnilo to vaše očekávání?
Ze začátku mě vadila ta vojenská „pakárna“. Potom jsem si ale uvědomil, že je to pro mě důležité. Potřeboval jsem nasát takový ten „mužský princip“, což pro mě bylo přínosem. Samozřejmě jsem musel absolvovat obvyklý výcvik s pochodováním a podobně.

V čem spočívá rozdíl mezi vojenskou a civilní medicínou?
Žádný zásadní rozdíl není až na to, že ve vojenské medicíně jsou některé předměty navíc. Normálně jsem chodil na Univerzitu Karlovu v Hradci a pak ještě na jednu fakultu vojenského zdravotnictví, která zahrnuje válečnou chirurgii, internu, toxikologii.

První vaše vojenská mise byla v Kosovu. Kdy jste tam odjel, jaké bylo vaše poslání a jak dlouho trvala?
V Kosovu jsem byl na mírové misi sedm a půl měsíce v letech 2004 až 2005. Byl jsem náčelníkem praporního obvaziště. Měl jsem pod sebou tři doktory, šest sester a stejný počet řidičů. Starali jsme se o 500 lidí. Kromě toho jsme vyjížděli na patroly, když byla někde objevena munice nebo vypukl incident. Většinou jsme se starali o vojáky, o civilisty jen výjimečně.


Na mírové misi v Kosovu vojáci kontingentu pomáhali také obyvatelům v horských vesnicích.

Jezdili jste i za lidmi do hor. Jak vás jako vojáka – cizince přijímali tamní obyvatelé?
Starali jsme se o srbskou horskou vesničku Sekirač na území Kosova na hranicích se Srbskem. Tam nás přijímali dobře, jako Slovany. Nebrali nás jako vetřelce, ale jako lidi, kteří se jim snaží pomoci. Oni spíše nadávali na kosovské Albánce. Vzpomínám si na dojemnou historku. Přijeli jsme k babičce, které selhávalo srdce. Kromě toho dostala zápal plic a měla mozkovou příhodu. My jsme si mysleli, že když ji neodvezou do nemocnice, tak umře. Ona to odmítla. Po čase jsme se na ni jeli podívat a ona nám v pohodě upekla chleba. Zřejmě se si lehla do postele, uvařila si polévku a dala si rakiji. Tím se vykurýrovala. Asi ale měla tuhý kořínek.

Měl jste před cestou nějaké obavy? Necítil jste napětí, když jste vyrazil do míst válečného konfliktu?
Jel jsem tam s nadšením, protože mám rád takové výzvy. V Kosovu bylo sice napětí, ale válka tam přímo nebyla, spíše občasné konflikty mezi Albánci a Srby.
 
Zajímali se domorodci o to, z jaké země jste přišli?
Určitě, ale většinou to věděli. Už jsem tam byl v šestém kontingentu, tak jsme pokračovali v práci, kterou tam už někdo začal. Srby většinou zajímalo odkud jsme, co děláme a podobně. Politika je většinou moc nezajímala. Když už se o ni začali bavit, tak měli něco vypito a nadávali na kosovské Albánce. Vadilo jim, že přišli o svoje území, které jim po generace patřilo.


S afghánskými domorodci zdravotníci do kontaktu příliš nepřišli. Ti cizí vojáky v lásce nemají.

Předpokládám, že druhá mise v Afghánistánu byla dramatičtější. Kosovo vám nestačilo nebo prostě musíte jít tam, kam vás armáda vyšle?
V Afghánistánu jsem byl čtyři a půl měsíce v roce 2007, a to už byla válečná mise. Na každou misi, na níž jsem byl, jsem jel na základě rozkazu. Doktorů je v armádě málo. Oni nám řeknou, že buď pojedeme, nebo v armádě končíme.

Jak probíhala druhá mise?
My jsme byli v polní nemocnici na mezinárodním letišti v Kábulu, kde bylo více lékařů - specialistů. Působil jsem tam jako obvodní lékař. Starali jsme se nejen o zraněné spojenecké vojáky, ale i o Afghánce. Vozili sem zraněné lidi z různých koutů země. Sloužili jsme také pro afghánskou armádu i obyvatelstvo. Učili jsme rovněž tamní vojáky poskytovat první pomoc a létali jsme vrtulníkem k incidentům.

Tamní obyvatelé ale cizí vojáky nemají příliš v lásce?
Setkal jsem se s lidmi, kteří se dostali na základnu. Ti byli rádi, že tam jsme. Slyšel jsem ale od kolegů, že Afghánci byli buď neutrální, nebo nepřátelští. Domnívám se, že tamní obyvatelé byli hodně manipulovaní. Každé náboženství slouží k tomu, aby manipulovalo lidmi. U nás je to převážně katolictví, u nich radikální islám. Když těm radikálním islámským vůdcům někdo rozvrací jejich svět, tak se jim to nelíbí a mají tendence manipulovat s lidmi. Cizí voják je pro ně většinou nepřítel.


Lékaře Záveského se nejvíce dotýkalo, jak válkou trpí zejména děti.


Vědí vůbec, kde je Česko?
K nám do polní nemocnice jezdila spíše místní smetánka. Ti byli velice dobře informovaní, odkud jsme a co jsme zač. Byli to lidi z Kábulu. Zavítal k nám například také afghánský viceprezident. Tamní lidé k nám jezdili na ošetření, protože úroveň jejich nemocnic je velmi nízká. S obyčejnými lidmi jsme se do styku příliš nedostávali, protože bylo nebezpečné se pohybovat mimo základnu.

Jak jste tamní lidi vnímal?
Zdáli se mi odměřenější, ale asi spíše měli strach se bavit. Měli však ve tváři milý výraz. Byla to taková směs něco mezi Asiatem, Indem a arabským muslimem.

Co vás na místě zasáhlo, osobně dotklo?
Nepříjemné bylo setkání s malými dětmi, které byly postižené válkou. Byly mnohdy popálené od výbuchů, měly poškozené nebo utržené končetiny, protože šláply na minu a podobně. Dotklo se mě také, že jsme byli tak trochu jako ve vězení. Nemohli jsme se skoro vůbec pohybovat jinde než na základně. Mohli jsme ale přemýšlet o sobě, což mohlo být pro spoustu lidí důležité a prospěšné, být sám se sebou v dotyku okolního válečného prostředí.

V izolaci asi člověk přemýšlí o tom, že na něj někdo může zaútočit, přestože jde o nemocnici, ne?
Občas se stalo, že přes základnu přeletěla nějaká raketa, ale já osobně jsem nad tím moc nepřemýšlel, protože to přemýšlení nikam nevede. Důležité je vědět, kam utíkat a co dělat. Přemýšlet o tom nebezpečí stresuje a nemá to smysl. Je lepší to pustit z hlavy.


Zdravotníci nebyli od rána do večera na sálech, například o Velikonocích se dobře bavili.

Jak vás vojenské mise změnily? Co jste si při nich uvědomil?
Čas. Máte tam úplně jiný náhled na čas. Na misi člověk moc čas nevnímá. Na televizi jsme nekoukali, rádio neposlouchali, nehonili jsme se po obchodech za nákupy. Jedinou změnou bylo, když jsme běželi do špitálu po nějakém incidentu. Pak se vrátíte zpět domů a díváte se, jak to okolo vás letí. Lidi světem probíhají a on je rozmazaná šmouha. Důležité je, umět se zastavit. Někdo říká, že je důležité se zastavit, aby do něj mohl vstoupit Bůh.

Co jste dělali ve volném čase?
Většinou jsme sportovali. Bylo tam povolené menší množství alkoholu, tak jsme chodili do klubů, kde občas hrály kapely, navštěvovali jsme tržnici.

Odjet do míst, kde je válka, není těžké jen pro toho, kdo tam jede, ale také pro rodinu doma. Jak to vnímali vaši blízcí?
Měl jsem v Afghánistánu kamarádky, které říkaly, že byly doma i na misi. Doma, když na misi odjel třeba jejich manžel, to bylo vždycky horší. Panuje totiž velká nejistota, bojíte se o své blízké, kteří takovou misi prodělávají. Když už tam jste, tak o tom nepřemýšlíte, je to pro vás jednoduší, než pro ty, co jste nechal doma. Tehdy jsem ještě nebyl ženatý, ale maminka nebo babičky mi to rozmlouvaly. Musely s tím bojovat.
 
U nás si lidé pořád na něco stěžují a přitom většina z nich žije v relativním dostatku. V končinách, kde jste působil, určitě žádný blahobyt není. Je to znát na chování lidí?
V Kosovu žili lidé, kteří měli pár slepic a kozu. Zvířata s nimi normálně spala v jedné místnosti. Jim stačí strašně málo. My si pořád myslíme, že nám věci přinesou štěstí, ale oni vědí, že věci štěstí nepřinesou. Štěstí je v člověkovi. Myslím si, že pro člověka žít v klidu a sám se sebou je daleko důležitější, než žít v neklidu a s věcmi okolo, které ho odvádějí od něj samotného.


Hlavní náplní práce vojenských lékařů v Afghánistánu byla péče o zraněné a nemocné.

Jaké to je, být ve válečné oblasti, pak se vrátit a dělat obvoďáka ve vesnicích v Podkrkonoší?
Když jsem přijel, měl jsem meziobdobí, při němž jsem pracoval v Hradci Králové v nemocnici. Pak jsem přišel sem a tady ten klid je neporovnatelně větší. Je vidět i na lidech, že jsou klidnější.

Už nejste voják, ale civilní lékař. Jaký je váš současný rajón?
Od Petříkovic přes Radvanice až po Hodkovice. Jsem spokojený a asi už bych někam jít nechtěl.

Nedávno se uskutečnila akce lékařů - Děkujeme, odcházíme! Jsou podle vás požadavky lékařů oprávněné? Uvítal jste tuto iniciativu nebo vám naopak přišla nepřiměřená?
Myslím, že je rozdíl, jak to prezentovali doktoři a jak média, které si to zabarvila podle svého. Z mého pohledu byl protest adekvátní. Nemyslím si, že by doktoři odešli, ale spíše o to, aby lidem ukázali, jak jsou potřební a nedocenění. Pokud lékař pracuje 250 hodin měsíčně i více, nemá absolutně čas na svůj soukromý, osobní život. V nemocnici je to těžká fabrika a lékařů je tam málo. Možná při tom protestu ten nápis na sanitce nebyl adekvátní, ale když takový prostředek použijí doktoři, tak to lidé vnímají jako špatné. Když se ale takové prostředky používají běžně v reklamních kampaních, tak jim to příliš nevadí.

Ladislav Záveský
Absolvent Gymnázia Trutnov a absolvent vysoké školy vojenského lékařství v Hradci Králové
Vojenský lékař v Kosovu a v Afghánistánu
Nyní praktický lékař v Radvanicích


FOTOGALERIE ZDE

Hynek Šnajdar
Trutnovinky.cz
Foto: Archiv Ladislava Záveského

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena