Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 21.02.2019
Přesný čas: 01:10 Svátek: Lenka Zítra: Petr

VYMYSLEL JSEM POHÁDKY PRO VLASTNÍ DĚTI A PAK Z NICH UDĚLAL KNIHU, ŘÍKÁ ZELENÝ

článek vytvořen 19. 10. 2012, přečetlo si ho 1944 lidí

Trutnov - Už více než čtyřicet let píše a vydává básně. Poslední ocenění v literární soutěži získal před více než třiceti lety. Dlouhou pauzu přerušilo vyhlášení Mobelovy ceny 2012, kde v září získal uznání za knihu Slovapění ilustrovanou královédvorským malířem Lubomírem Zvičinou. „Je to sbírka poezie, ve své většině jde o přírodní lyriku, v některých případech jsou básně i více občansky zaměřené,“ říká o svém aktuálním počinu trutnovský spisovatel Luboš Zelený (65).
Jak jste se do Mobelovy soutěže dostal?
Četl jsem o ní na internetu. Přišlo mi to jako dobrá věc. Jako apel na podporu současné české poezie. Navíc to je soutěž, kde ocenění dostaly osobnosti jako Lubomír Brožek, Jiří Žáček nebo letos vynikající básník Zdeněk Lebl. Vyhlašovatel, básník Alois Marhoul, mi udělil tzv. Mobelovo uznání, které je druhým stupněm ocenění, což mě překvapilo a potěšilo. Není špatné být v této společnosti.



Trutnované vás znají více jako autora pohádek než jako básníka. Co převažuje?
Původem jsem samozřejmě básník. Už ve studentském časopise Lef69, což byl časopis Lesnické fakulty v Brně, kde jsem studoval, jsem měl první otištěné básně. Následovalo publikování básní v časopise Kurýr a poetická setkání Kurýr-klubu. Tam jsem se také seznámil s řadou dříve i později známých spisovatelů. Pak přišla i Praha, časopisy, kluby, branou mi tam byly pořady tehdy mladého Jana Buriana v divadle Maringotka, ale následovala i pražská Viola, kde byly čteny mé verše vícekrát. Školou mi byla, ostatně jako řadě dalších autorů, i poradna Československého vojáka vedená básníkem Vlastimilem Maršíčkem.

Takže to první publikování bylo na vysoké škole?
Ano. Našeho časopisu si všiml tehdejší šéfredaktor časopisu Věda a život, literární kritik, docent Oleg Sus, který už měl nějakých deset tisíc výtisků. Takže mi něco vyšlo i tam. Ale jinak ta první knižní vydání, to všechno byly sborníky. Tehdy to byl prostě čas sborníků. Fungovalo to asi tak, že do nakladatelství Mladá fronta jsem donesl sbírku básní, oni z toho něco vybrali a dali to do sborníku s ještě dalšími pěti autory. Dlouho jsme tak neměl vydaného nic samostatného.

Jako první samostatná knížka vám tedy vyšla až Potřebná věc v roce 1978?
Ano. Ale tu jsem odevzdal už v roce 1971, ale s jejím vydáním se prostě nějak čekalo. Ještě mám doma dopisy, kterými mě redaktor vyzýval, abych přidal ke knize „závažnější básně“, aby mohla vyjít. A myslel to dobře. Tehdy to byl ale především čas sborníků poezie, kam bývalo zařazeno více autorů.

Co způsobilo, že jste se dostal k psaní pohádek pro děti?
V sedmdesátých letech jsem poslal do nakladatelství román Pucani, kde jsem trochu koketoval se sudetskou problematikou. Mimo jiné jsem tam měl zaznamenanou skutečnost, kdy ještě před odsunem krušnohorští Němci na stráni nad Rusovou, zalesněné smrkem, vysázeli hákový kříž z bukových sazenic. To pak bylo patrné hlavně na podzim, když buk opadal. Přestože na zásah ministerstva bylo vše přesazováno, svastika byla patrná ještě v dvaasedmdesátém, kdy mne na tuto akci upozornil můj hajný. Já to do té knížky napsal. Román se snad i líbil.

A jak to souvisí s knihou pro děti?
No počkejte! Když dneska čtu rukopis, jsem raději, že vydali jinou knihu, protože ta má by naplňovala všechny rysy podprůměrné prvotiny. Ale tenkrát jsem se nakrknul, jak už je u mladých mužů zvykem. V té době se mi ale narodila dcera Zdisa. Nejdřív jí pohádky vyprávěla prababička Tóna, když umřela, padlo to na mne. Jenže prababička postavičky a příběhy měla z jakési místní ústní tradice. Tak jsem si začal k některým jejím postavám vymýšlet příběhy, zároveň si je ale zapisoval, protože děti mají perfektní paměť, tak abych věděl, co jsem vyprávěl. Pak jsem je přepsal a vytvořil pohádkovou knížku z Malých Svatoňovic, která se jmenuje Pohádky do ouška jehly. Od té doby se o mně říká, že píšu pohádky pro děti, i když jsem publikoval i množství povídek, a jednu knihu mám také připravenou. O dva roky později mi vyšla ale knížka Pohádka z duhového poháru, ta je zasazena zase do Krkonoš. Měla tehdy 36 600 výtisků.



Další kniha - Pohádka o Pískovečkovi - ale vyšla až po 17 letech. Proč?
Pískovečka jsem měl hotového už v roce 1981. Dokonce jsem ho odevzdal i do nakladatelství Kruh a byl zahrnutý ve vydavatelském plánu. Nevycházel a vím proč. Když se pak konečně Pískoveček dostal do sazby, tak se po revoluci zase rozpadlo nakladatelství. Nakonec připravenou maketu knihy vykoupilo pražské nakladatelství Carmen, pohádka sice vyšla, ale honorář jsem žádný nedostal. Jen mi vyložili u domu balíček knížek, abych se s nimi nesoudil.

Jaký je rozdíl psát lyrické básně o přírodě a pohádky pro děti?
Tady se nedá říci rozdíl. Používají se stejné nápady při psaní pohádek i poezie. V básních nápad většinou zabalím do metafor. V pohádkách sice také, ale mnohem zábavnější a čtivější formou. Pohádky jsou kouzlení s dětskou fantazií. Například z postavy vrátného, který v Pohádce o Pískovečkovi vítal návštěvy, se škrtnutím čárky nad A na čepici stal vratný. Zatímco vrátný otevírá vrata, vratný zase kočáry hned vrací. Takže vlastně hosty vyháněl. Takové švindly se slovy se můžou v pohádkách pro děti dělat.

Kde se zrodil nápad na postavičku jménem Pískoveček?
Když jsem byl malý, tak jsem chodil do školy v Městci Králové. Chodil jsem tam s kamarády do muzea, kde byla socha trpaslíka z Kuksu - Pískoveček. Tak jsem si ho nazval. Jak se do samého středu Čech trpaslík dostal, to nikdo nevěděl. Ale já ho měl od dětství zafixovaného, proto jsem z něj i udělal hrdinou jedné své knížky. A nejen Pískoveček, i některé osoby či okolnosti jsou v té knížce sepsané podle skutečných reálií Kuksu.
Zdá se, že Pískoveček je mezi lidmi hodně úspěšný… Je docela oblíbený. Mám řadu dokladů z besed se čtenáři. Jenom pro zajímavost, na Jihočeské univerzitě dokonce jedna studentka věnovala velkou část diplomky rozboru Pohádky o Pískovečkovi. A úpičtí loutkoherci dokonce realizovali pěkné loutkové představení.



LUBOŠ ZELENÝ
- nar. 23. prosince 1946 v Městci Králové,
   žije v Trutnově
- spisovatel, básník, prozaik, překladatel a
   dramatik
- byl lesním dělníkem, středoškolským
   profesorem, ředitelem knihovny, histori-
   kem, novinářem a asistentem poslance
- v jeho básních převažuje rustikální
   tematika
- pohádky jsou z Malosvatoňovicka,
   Krkonoš a Kuksu
- vydal 7 knih pro děti, 4 knihy poezie, 2
   překlady a 1 sbírku fejetonů
- přispěl do 6 odborných publikací a 8
   literárních sborníků
- 3 jeho díla byla zpracována do podoby
   divadelní hry

Knihy pro děti:
• Pohádky do ouška jehly (Kruh Hradec
   Králové, 1984)
• Pohádka z duhového poháru (Kruh, 1986)
• Pohádka o Pískovečkovi (Carmen, 2003)
• Čáry, máry nad safari (Sovynaz, 1994,
   2008)
• Čarovánky (Sovynaz, 2008)
• Jak se chodí do školky (Sovynaz, 2008)
• Mouchy, kočky, myši, prozradí, co slyší
    (Sovynaz, 2008, 2010)

Poezie:

• Potřebná věc (MF Praha, 1978)
• Přebrané spisy (Sovynaz, vl. nákl., 1994)
• Slovapění (Sovynaz, 2009, 2011)
• Potlučené fantazie (Sovynaz, 2012)
Pak přišly na řadu čtyři menší knížky, ve kterých jsou básničky nebo spíš říkanky pro děti. Proč právě říkánky?
Říkáte menší knížky, hmm. Stařec a moře, novela amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye, je docela malá knížečka a přitom literatura jako hrom. Mám takové přirovnání: Existují také velcí herci malých rolí a básníci jsou holt spisovatelé menších knížek. Tak i já. Manželka učí v mateřské školce. Tak jsem jí psal něco pro logopedickou výchovu. Jsou to možná říkadla, ale spíš bych řekl metodické pokyny. Už ta témata: U zubaře, Motýlí dieta, Houbařská, Muší atletika… Dělal jsem to hlavně pro učitelky a děti ze školky.

Máte vlastní nakladatelství SOVYNAZ. Co ta zkratka znamená?
„To není nakladatelství v právním pojetí, jen SOlitérní VYdávání NA Zakázku. V roce 1988 byli v Praze na návštěvě francouzští spisovatelé a divili se, že je u nás poezie vydávána v kamenných nakladatelstvích. To pro ně bylo nepochopitelné a divili se, že u nás básnická prvotina vychází v nákladu tisíc kusů. U nich to byly dvě stovky knih. Už tehdy to bylo ve Francii jinak, zapojovaly se postupně počítače, tedy, jako Knížky na vyžádání, na zakázku. Dnes se už jaksi vžil anglický název Books-on-Demand. To znamená, že kniha je uložená v počítači, když se ozve zájemce, tak mu ji vydavatel vytiskne, sváže a pošle. Takhle vlastně vznikají malá domácí nakladatelství. No a něco podobného vlastně dělám já, zatím zdarma, pro přátele a známé, v Sovynazu.“

Zpět k básním. Přeložil jste část sbírky od Uffo Horna. Proč právě jeho básně?
Pořád se o Uffo Danielu Hornovi mluví, když jsou nějaké oslavy, tak si ho lidé připomínají, i divadlo a kavárna nese jeho jméno a příjmení, ale ve skutečnosti o něm drtivá většina spoluobčanů nic neví. Takže jsem přebásnil jeho verše do češtiny a do knížky přidal i životopis. Ta je k nahlédnutí v knihovně Muzea Podkrkonoší. Jeho dobrodružný život je totiž skutečně na prožitý román.

Vy píšete román o Uffo Hornovi?
No, píšu, dělám si k němu poznámky. On je Uffík lákavý po všech stránkách. Už původ má zajímavý. Stejně historicky závažná je i jeho revoluční činnost v roce 1848. Málokdo ví třeba o jeho pistolovém souboji s jedním německým a později evropsky významným malířem. Absolvoval ho na severu kvůli dívce a v něm byl zasažen do pravé ruky. Horn, tehdy postřelený, posílal z Teplic básně telegrafem do Prahy, do redakce časopisu Libuss. Po vyléčení v Jeseníku nastoupil půlroční trest za souboj do pevnosti Königstein, pak se nechal naverbovat do Šlesvickoholštýnské války, potom se zase vrátil do Trutnova. Tady se stal pověstným zastáncem dělníků a chudiny, na druhou stranu pojal za manželku šlechtičnu z rodu Jenčíků z Ježova. Je prostě zajímavou románovou postavou.



To by bylo vaše vrcholné literární dílo?

Spíš půjde o to, jestli ho vůbec dodělám. U románu je nebezpečí, že pokud člověk nemá periferní vidění v literárním čase, prostě pokud na to nemá talent, tak to může být problém.

Kolik hodin denně se věnujete psaní?
Dřív jsem psal třeba i čtrnáct hodin denně. Dnes mi zdraví tolik neslouží a také rodina mě zaměstnává docela hodně, takže jsem rád, když se dostanu ke psaní na čtyři hodiny denně. Abych román dopsal, musel bych na to mít dost klidu. Inspirace mám dost, spíš jde o to, najít dost času na psaní.

Máte v hlavě i něco dalšího kromě románu o Hornovi?
Tam toho ještě mám (smích). Třeba mám rozepsané Krakonošovy potomky, další knížku pro děti a stohy starých rukopisů, které pomalu třídím, a většinu povídek a románů vyhazuji. 

Pavel Cajthaml
Trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena