Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 23.04.2014
Přesný čas: 19:22 Svátek: Vojtěch Zítra: Jiří

DOBRÉ JMÉNO FIRMY JE NADE VŠE, TVRDÍ PODNIKATELKA JARMILA DAVÍDKOVÁ

článek vytvořen 19. 07. 2012, přečetlo si ho 3531 lidí

Trutnov - Optimisticky vyhlížející žena, která ví, co chce. To je Jarmila Davídková (63) z Horního Starého Města v Trutnově. Původně byla výpravčí, aby před dvaceti lety po vzoru své babičky založila textilní firmu. Vypracovala se vlastními silami, je odvážná a v oboru úspěšná. Přestože je v penzi, nesedí s rukama v klíně a společně se synem se pustila do stavby hotelu. „Věřím, že bude do konce roku otevřen,“ říká odhodlaně.
K podnikání v textilu jste se dostala oklikou. Předtím vás asi spíše zajímaly vlaky, když jste se stala výpravčí.
To bych neřekla. Po textilu jsem pošilhávala, protože jsem narodila do rodiny, kde babička s dědou měli textilní provoz. Pak ale přišlo znárodnění, všechno jim vzali, stroje naložili na náklaďák a odvezli do hutí. Mamka proto nechtěla, abych se tomu řemeslu věnovala, protože s textilem to v rodině dopadlo špatně. Šla jsem tedy na gymnázium a pak jsem absolvovala kurz pro výpravčí.

Bavilo vás to, kde jste působila?
Bylo to na několika místech. Zaškolovala jsem se v Martinicích. Pak jsem dělala výpravčí v Roztokách, třináct let v Hostinném, v Pilníkově a dalších třináct let v Trutnově - střed. Bavilo mě to, je to vyloženě organizační práce a já mám v sobě organizační talent. Výpravčí jsem dělala sedmadvacet let.

Nemrzelo vás, že jste nemohla jít na textilní školu?
Ani ne. Dráha mě bavila. Navíc jsem doma šila pro celou rodinu, vyšívala jsem, pletla, háčkovala…

Co konkrétně vaši prarodiče v textilním provozu dělali?
Šili ložní a stolní soupravy, ale především dělali národní kroje a také mešní roucha pro církev, která dokonce vyváželi do Vatikánu. Českých krojů moc nebylo, tak se orientovali na kroje moravské. Jejich firma vznikla kolem roku 1910 a hlavní odbyt byl mezi světovými válkami. Spousta lidí se pak odsud vystěhovala a ve světě zakládali krajanské spolky. Do těch zemí kroje prarodiče vyváželi. Byla to ale náročná práce, protože v té době nebylo takové technické vybavení jako dnes.



Vzpomínáte na ně ráda? Co jste se od nich naučila?
Moc ráda a často na ně vzpomínám. Měli ohromné pracovní nasazení. Babička vstávala ráno ve čtyři, aby měly šičky a vyšívačky v šest hodin všechno přichystané. Firma měla více než sto zaměstnanců. Děda byl velký dříč a všechnu práci rozvážel po domácích dělnících, babička to nastříhala, mamka řídila provoz, teta dělala obchod. Na celou firmu byl jediný účetní a fungovalo to.

Inspirovali vás předci k rozhodnutí vrhnout se do této profese?
To určitě. Někdy kolem roku 1992 volala mamka, že ji Fond národního majetku nabízí v restituci vrácení pozemků a budovy, kde firma prarodičů působila. Ona ale měla strašné vzpomínky na znárodnění, nechtěla se k tomu vracet a nevěděla, co si počít. Řekla jsem jí, ať tu nabídku přijme s tím, že by se budova opravila a podnikalo se v ní. Ona o tom ale nechtěla slyšet, protože nevěřila, že by to po době temna mohlo fungovat. Nakonec restituci přijala, ale všechno prodala a téměř všechny utržené peníze darovala církvi.

Co stálo u zrodu toho, že jste se začala zabývat prodejem textilu?
Tenkrát jsem potřebovala pro děti povlečení k Vánocům. Požádala jsem kamarádku, která byla ekonomickým náměstkem v textilní továrně vyrábějící damašky, aby mi něco levnějšího prodala. Vybrala jsem si jemné dezény, přivezla jsem je domů a zjistila, že jim něco chybí. Namalovala jsem na látku kytičky a sehnala jsem v Úpici vyšívačky, které to na ni vyšily. Líbilo se mi to a ukázala to té kamarádce, která mi látky prodala. Ona vůbec nepoznala, že je to látka od nich, a navrhla mi, že bych je mohla prodávat. Ložní soupravy jsem zabalila, dala je do kufru a vyrazila do Prahy. Navštívila jsem obchodní domy Krone, Máj a Kotvu. Při zpáteční cestě jsme s manželem ještě zajeli do Mladé Boleslavi a Jičína. Prodala jsem celkem sto padesát ložních souprav. Abych mohla dál prodávat, musela jsem si zařídit živnostenský list. Tak takové byly mé začátky.

Stále jste ale byla výpravčí, jak jste to zvládala?
Výpravčí jsem dělala dál na plný úvazek. Na prodej textilu padla všechna volna a zabralo to hodně času. Neměli jsme jediný stroj a musela jsem si sehnat smluvně šicí dílnu. Všechno jsem převážela v autě, doma žehlila a s manželem rozvážela k prodeji. Vydržela jsem to rok a musela jsem se rozhodnout, zda budu výpravčí nebo budu podnikat v textilu.

Proč jste šla z relativní jistoty do nejistoty?
Na to se mě na dráze taky ptali a mysleli si, že jsem se zbláznila. Byla jsem sice jen řadová výpravčí, ale přece jen jsem měla jistou práci. Já jsem se ale rozhodla pro textil. Přednosta mi nabídl, že když mně to nepůjde a do roka se vrátím, že mě jako výpravčí vezmou zpátky. Firma se ale rozjela, tak už jsem u toho zůstala.

Co bylo dál?
V roce 1993 jsme si pronajali prostory ve Farské ulici v Trutnově. Přijala jsem šest děvčat na šití a jednu vyšívačku. Nebyly ale vyučené a všechno se musely naučit. Pak přišla hygiena a dala nám povolení k provozu jen na jeden rok kvůli nedostatku denního světla v dílně. Po roce jsme museli prostory opustit.

Vy jste pak od Českých drah koupili dům v bezprostřední blízkosti kolejí. Nemohla jste na vlaky zapomenout?
Vypadá to tak, ale je to spíše náhoda. Věděla jsem, že dráha dům prodává, a na vlaky, které jezdí pod okny, jsem byla zvyklá. Dům jsme koupili v roce 1994. Byla to vlhká ruina a museli jsme celý objekt zrekonstruovat.

Pokud vím, tak jste si na přestavbu domu chtěli vzít úvěr a české banky vám ho odmítly dát. Jak jste si poradili?
Neměli jsme čím ručit a podnikat jsme začali jen z výplaty. Nejdříve jsme začali přestavovat vlastními silami. Potřebovali jsme úvěr, protože jsme to chtěli přestavět najednou, ale nedostali jsme ho. Obvolala jsem všechny banky, až jsem uspěla v jedné rakouské bance v Brně. Pracovnici banky jsem vysvětlila, proč úvěr chceme, jí se to líbilo, připravila jsem jí všechny potřebné podklady a ona přijela. Všechno zkontrolovala, přednesla to vedení banky, která se za týden ozvala, že je s námi ochotná podepsat úvěrovou smlouvu. Cenili si toho, čeho jsme za dva roky v podnikání dosáhli.

V textilní firmě, kterou jste založila, jste byla jenom vedoucí, nebo jste se přímo podílela i na výrobě?
Ze začátku jsem také stříhala látky a sama vedla účetnictví, ale pak už to nešlo, práce přibývalo. Strávili jsme tady dva, možná tři roky a město dalo do dražby vedlejší dům. Vydražili jsme ho a začali přestavovat další barák.

Kolik jste měla na začátku zaměstnanců?
Na začátku šest. Byla ale doba, kdy jsme jich měli i pětačtyřicet. Prošlo to přirozenou redukcí. Šikovné dívenky se vypracovaly. Původně ušily pět ložních souprav denně, dnes jsou schopné ušít jich za den padesát.



Co jste vyráběli?
Začali jsme s ložními soupravami a ubrusy. Postupně jsme si vybudovali pozici kvalitní konfekce. Hlavně jsme ale začali prodávat v obchodních řetězcích, které tenkrát měly kvalitní zboží. Tam si nás všimli majitelé hotelů a nakonec jsme se stali generálním dodavatelem do některých hotelových řetězců.

Jaké máte vybavení?
Používáme vyšívací automaty japonské výroby Brother a německé Pfaffy. Máme celkem čtyři stroje s velkou kapacitou, celkem s třiceti dvěma vyšívacími hlavami, což je opravdu hodně. V šicí dílně máme české Minervy i speciální stroje, jako jsou crochetty, festony, ažury...

Kdo je odběratelem toho, co vyrobíte?
Obchody, obchodní řetězce a hlavně hotely.

Máte odbyt i v zahraničí?
Vybavujeme i některé zahraniční hotely, například zrekonstruované hotely na ostrově Hvar v Chorvatsku, v Budapešti, další v Moskvě či ve Varšavě. V době současné krize je to ale slabší.

Jste stále rodinný podnik?
Ano. Já se synem jsme jednatelé. Syn tady tráví opravdu hodně času. Manžel je dávno v penzi a na chodu firmy se nepodílí. Pomáhat se ale opravdu snaží. Občas rozveze nějaké zboží, stará se o zahradu, něco opraví. V zimě uklízí sníh.

Kolik máte v současné době zaměstnanců?
Teď máme deset zaměstnanců.

Držíte se hesla: odvážným štěstí přeje?
Nevím, jestli přeje. V současné době jsme se pustili do stavby hotelu. Je to odvážná věc a obrovské sousto. Že by nám teď štěstí opravdu přálo, to tvrdit nemohu. Nicméně věřím tomu, že všechno dopadne dobře, že se hotel podaří v bezvadné kvalitě na konci letošního roku otevřít a že vznikne něco, co tu chybí.

Hodně textilních podniků zkrachovalo. Jak to, že se vám podobný osud vyhnul?
I nás to tvrdě postihlo. Zanikli totiž dodavatelé materiálu, takže se musí mnoho materiálu dovážet. Chceme zachovat kvalitu, a to je složitější. Snažíme se, aby naše zboží obstálo na trhu. Dovoz asijského zboží podlomil nohy spoustě českým firmám a mělo to negativní vliv i na nás. Hodně se k nám vozí spodní kvalita zboží, které se prodává za levné ceny. To je problém. My se snažíme kvalitu udržet. I dovezené materiály proto certifikujeme. Asijským cenám ale konkurovat neumíme.

Kromě toho je krize. Spousta firem končí, nebo propouští zaměstnance. Jak na vás dolehla?
Krize na nás samozřejmě také dolehla a výsledkem bylo, že jsme museli zredukovat počty zaměstnanců. Jsem ale přesvědčená, že se to zase srovná, protože i čeští zákazníci si začínají uvědomovat, že nejlevnější není nejlepší.

Některé firmy nepodnikají příliš poctivě. To není váš případ. Přeje dnešní doba poctivým?
Mám mantinely a pravidla, přes které nejdu. Mám to v sobě zakódované. Podnikatel si pověst zkazí pouze jednou a pak se to hodně špatně napravuje. To nemám zapotřebí. Třeba všechno trvá déle, ale poctivě. Myslím, že dobré jméno je nade vše. Přestože jsou dnes odbyt a obrat mnohem menší, tak máme stále dobré jméno.



Splnily se vaše podnikatelské sny?
Tehdy před dvaceti lety jsem si přála obnovit to, co babičce komunisté zlikvidovali. To se povedlo a těší mě to.

Přehodnotili by prarodiče i rodiče tu skepsi k podnikání, kdyby viděli, co jste dokázala?
Maminka, i když velice krátce, rozjezd firmy, zažila. Firma fungovala teprve několik měsíců a ona se přišla podívat. Byla z toho hodně překvapená. Myslím, že ji tenkrát došlo to, co udělala, když peníze z restituce darovala církvi. Nic jsem jí ale nevyčítala. Ta její tehdejší skepse byla asi namístě. Měla pak velkou radost, když viděla, že se podnikání daří. Otec, který zemřel o několik let později než maminka, k nám jezdil a myslím, že byl na nás hrdý.

JARMILA DAVÍDKOVÁ
- narozena 23. března 1949 v Jilemnici
- vystudovala gymnázium
- udělala si kurz a pak byla výpravčí
- v roce 1993 založila textilní firmu
- v tomto oboru úspěšně podniká už dvacet let
- je vdaná a má dvě děti
- žije v Trutnově


Hynek Šnajdar
Trutnovinky.cz
Foto: Vilém Fischl

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena