Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 23.02.2019
Přesný čas: 03:17 Svátek: Svatopluk Zítra: Matěj
českozpívá

TVORBOU ZE SEBE VYMETÁM SVÉ DÉMONY, ŘÍKÁ SURREALISTA PŘEMYSL MARTINEC

článek vytvořen 09. 03. 2012, přečetlo si ho 2880 lidí

Trutnov - Malíř a surrealista Přemysl Martinec (54) je neskutečně aktivní tvůrce, který je přirovnáván k chrlící sopce. O tom svědčí tisíce kreseb, kterými doma i na cestách plní takzvané cestovní deníky. Jeho tvorba je výsostně autentická. O tom se mohou přesvědčit návštěvníci Muzea Podkrkonoší v Trutnově, kde bude dnes v 17 hodin zahájena vernisáží jeho výstava nazvaná Drakatit a potrvá do 8. dubna.
Na vašich obrazech se objevují postavy jako z jiného světa. Co jsou to za bytosti?
Říká se, že bytosti a obludy na gotických katedrálách byly původně uvnitř. Potom se katedrály vysvětily a tím pádem ty ďábelské bytosti nemůžou dovnitř, jsou venku a slouží. Já takto ze sebe kreslením vymetám ty své démony na papír a oni mi pak slouží. Je to taková arteterapie. Důležitější je proces tvorby než samotný výsledek. Sednu si, nic inspirativního nepřichází, tak začnu kreslit a ono to přijde.


V Muzeu Podkrkonoší v Trutnově bude dnes zahájena výstava surrealistického malíře Přemysla Martince.

Odráží se v dílech dětství?
Určitě ano. Vzpomínky z dětství, falešné vzpomínky z dětství, sny a podobně.

Jaké bylo ve vašem případě, co vás tehdy zajímalo?
Byl jsem hodně sám. Moc kamarádů jsem neměl, bál jsem se lidí. Bloudil jsem po skládkách v okolí bydliště. Tam jsem si hrál. Moc se mi líbilo, jak ty odpadky příroda pohlcuje.

Kde jste tehdy žil?
Ta vesnice se jmenuje Kadlín. Leží u Mšena mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví. Na severu Čech, kde začíná Máchův kraj.

Bylo to pro kluka inspirativní prostředí?
Všude byly vyházené staré mlátičky a další zemědělské stroje. To bylo hodně inspirující nejen pro mě, ale i pro ostatní kluky.


Obraz nazvaný Na draka.

Už tehdy jste kreslil?
Vzpomínám si, že jsem v té době kreslil trolejbusy z návštěv v Praze, traktory, letadla, lodě a podobné věci.

Kdy jste se rozhodl, že se stanete malířem?
Mám dojem, že jsem se malířem nestal, ale výtvarné sklony jsem měl. Na škole v Kadlíně jsme měli učitele, který byl dost šílený, ale pro mě měl pochopení. Mým rodičům řekl, aby mě přihlásili do Lidové školy umění ve Mšeně. Začal jsem tam v roce 1968 chodit a zároveň jsem dostal knížku Malý labyrint výtvarného umění od Arséna Pohribného. Líbily se mi tam hlavně reprodukce surrealistických děl. Pak jsem si přečetl výbor ze surrealistické poezie Magnetická pole z roku 1967, což mě hodně oslovilo. V té době jsem začal pomýšlet, že bych mohl malovat.

Ve vašich obrazech se často opakuje motiv sopky. Proč?
Kolem Kadlína je kupodivu sopečných kraj. U nás je takový malý kopec, kde se na přelomu 19. a 20 století těžil z hloubky čedič. Vznikl tam potom falešný kráter. Mám podezření, že tehdejší pan řídící ze školy roznesl po okolí pověst, že tam byla kdysi sopka. Až do dneška se ta pověst udržuje a já to beru jako součást skutečnosti. Ty sopky na mých obrazech mají původ z toho místa. Navíc jsem byl v Itálii na krásném zájezdě po tamních sopkách. To bylo taky důležité.

Surrealistický básník František Dryje vás právě přirovnal k chrlící sopce. Vytvořil jste prý stovky prací a tisíce stránek kresebných deníků. Co vás k takové nadprodukci pudí?
Je pravda, že se v současné době více soustřeďuji na kresby než na obrazy. Zdá se mi, že jsou pravdivější, autentičtější, zatímco obrazy dekorativnější. Mám mnoho sešitů plných kreseb. Rumunský surrealista Sasha Vlad mi před deseti lety věnoval blok v tvrdých deskách. Zjistil jsem, že můžu kreslit i na cestách, když na někoho čekám a podobně. Říkám tomu cestovní deník. Už mám čtyřicáté číslo. Kreslím tužkou a propisovačkou. Když nemůžu kreslit, tak jsem nervózní. Dokonce, když mi došla náplň, mi nejednou lidi v tramvaji dali propisovačku, abych mohl kreslit.


Martinec je znám svými cestovními deníky, které jsou naplněny tisíci kreseb.

Co do deníků zaznamenáváte?
Proud vědomí, výlety do podvědomí a nevědomí. Vychází to z automatismu, občas se tam objeví nějaké klišé, kterému se nelze úplně vyhnout, a taky tam vstupují i nějaké racionální věci. Takže to není naprosto čirý automatismus.

Jsou nedílnou součástí tvorby také sny?
Sny si zapisuji, ale někdy mám problém to potom přečíst. Součástí surrealistického časopisu Analogon na téma Obraz nepřítele byl můj komiks, který vycházel ze snu. Dodatečně jsem udělal rekonstrukci toho snu. Takže sny jsou pro mě velmi důležité.

Někdy je vaše tvorba řazena do kategorie art brut čili syrové umění. Jste ale školený malíř. Jak vnímáte svoji tvorbu vy?
Není stoprocentním pravidlem, že tvůrci art brut jsou pouze lidé umění neznalí – zejména díla některých bláznů, nebo taky spiritistů jsou úžasná. Domnívám se, že moje tvorba je v tomto ohledu hraniční. Snažil jsem se dostat na akademii. Kreslil jsem krajiny, a i když jsem se hodně snažil, nebylo to v souladu s akademickými pravidly. Nakonec jsem rád, že jsem se tam nedostal. Od začátku 80. let začaly převažovat kresbičky, co jsou součástí deníků. Zpočátku se mi zdály moc surrealistické, což jsem prvoplánově nechtěl. Mým přáním bylo dělat výhradně podle sebe, aby to vycházelo z mých vnitřních zdrojů.


Obraz Samé dobré zprávy.

Na vašem webu stojí: Zhruba od poloviny 80. let začíná kreslit „jinak“, a to sice tak, aby se ze svého pobytu na světě „nejlepším ze všech možných“ úplně a naprosto nepominul, nebo se nedejbože nestal takzvaně normálním – což vyjde nastejno. Je pro vás tvorba autoterapie?
Je to svým způsobem tak. Myslím si ale, že nejsem marťan, že moje tvorba může říct něco i jiným lidem. Někdo se toho děsí, jiní to přijmou. Ti, co je moje tvorba děsí, nejspíš mají nějaký blok. Něco jim to připomíná a nechtějí si to připustit, tak to odmítnou.

Vystudoval jste pedagogickou fakultu, ale pak jste pracoval jako sanitář v nemocnici. Proč?
Na fakultě jsem studoval v podstatě proto, abych nemusel na vojnu. To by byl pro mě asi konec a zničilo by mě to. Ze zdravotních důvodů jsem nemohl učit, tak jsem, abych se uživil, nastoupil v Praze do nemocnice. Byl jsem tam zaměstnaný pětadvacet let.

Měly ta práce a prostředí nějaký vliv na tvorbu?
To jistě. Projevuje se ostatně všechno, co prožívám, kde se pohybuji. Třeba i to, že můj táta byl řezník na vesnických zabijačkách. Byl jsem u toho, míchal krev do jelit, aby se nesrazila. Tyhle zážitky, které mnoho lidí děsí, mně nevadily a naopak se promítly v mé tvorbě.


Umělec tvoří také keramické objekty. Tento se jmenuje Žába.

Malujete, děláte keramiku, vytváříte objekty, fotografuje, píšete. Nedělá vám potíže přebíhat z žánru do žánru?
Různými prostředky je to jedno a totéž. Problémy to nedělá. Moje kresby i třeba fotografie jsou skutečné, není to vymyšlené. Například jsem byl jednou na výletě na kopci Radobýl u Litoměřic, kam putoval i Karel Hynek Mácha. Objevil jsem tam provaz s cedulí, na které byly tři vykřičníky, něco jako zvolání Hynku, Viléme, Jarmilo. To jsem vyfotil. Byla to taková nadrealita v realitě.

Kdy jste se sblížil se surrealisty?
Postupně. Jako s prvním jsem se seznámil s básníkem Josefem Jandou. Po roce 1989 jsem hledal místo, kde bych mohl vystavovat. Kolegové z fakulty mně řekli, že se něco děje v tehdejším klubu Chmelnici, kde mi Pepík uspořádal výstavu. Pak jsem ho ztratil z očí a po nějakém čase jsem vystavoval v Atriu na Žižkově. Přál jsem si, aby tam měl úvodní slovo. Nemohl jsem ho ale najít. Šel jsme na Staroměstské náměstí, kde měl výstavu surrealista Victor Brauner. Najednou vidím, že jde proti mně Josef Janda. To bylo určující setkání. Schůzky surrealistů jsem začal navštěvovat koncem 90. let. Napřed ojediněle a postupně už jsem tam docházel pravidelně. Důležité pro mě bylo i setkání s básnířkou, malířkou a teoretičkou Alenou Nádvorníkovou. Ukázal jsem ji svoje kresby a nadchla se pro ně. Postupně jsem se seznámil s dalšími členy skupiny.

Čím je pro vás toto hnutí?
Surrealismus je pro mě především svoboda. Můžu komunikovat svým způsobem přes výtvarné věci. Dělám společné projekty třeba s Kateřinou Piňosovou nebo Honzou Kohoutem.


Kromě malování a kreslení Martinec fotografuje. Tento snímek nazval Červený a černý.

Účastníte se tedy kolektivních aktivit.
Vybírám si to, co mě osloví. Když tam najdu nějaké spojení se svým životem, tak se toho rád zúčastním. Ta skupinová témata se rozvíjejí. Ve skupině se vždy najdou spřízněné duše, se kterými se dobře spolupracuje.
 
Básník Dryje tvrdí, že surrealismus není umění. Myslíte si to taky?
Surrealistické výtvory se nakonec můžou stát uměním, když mají ty kvality. Není to tak, že bych dělal umění, protože jsem se tak vědomě rozhodnul. Prostě mě něco pudí a tím pádem je důležitá tvorba a ne snaha dělat Umění. Takže se dá souhlasit s tím, že surrealismus umění není.

Od března budete mít výstavu v Trutnově. Kdo vám to nabídl?
Bylo to přes zdejší drakology a přes surrealistu Martina Stejskala, který měl v Trutnově kdysi výstavu. Otevřel jsem tenkrát dveře, zahřmělo a vítal mě drak.


Černý humor je běžnou součástí surrealistické výbavy. Přemysl Martinec není výjimkou.

Co návštěvníci Muzea Podkrkonoší uvidí?
Budu tam mít keramiku, kterou jsem zatím málo vystavoval, a v muzeu jsou na to vhodné vitríny. Zřejmě také nějaké objekty. Měl by tam být drak, velmi kousavý, vytvořený z rezavých plechů a drátů. Součástí výstavy budou malé deníkové kresby, pak barevné kresby pastelkami, obrazy namalované temperou a akrylem na papíře a možná i nějaké fotografie.

PŘEMYSL MARTINEC

- narodil se 7. listopadu 1957 na Mělníce
- studoval obor český jazyk – výtvarná výchova na Pedagogické fakultě UK
- čtvrtstoletí pracoval jako sanitář v nemocnici kreslí, maluje, fotí, tvoří keramiku a objekty
- je členem Skupiny českých a slovenských surrealistů
- žije na venkově na Mělnicku


Hynek Šnajdar
Trutnovinky.cz
Foto: Jiří Bouda, www.premyslmartinec.cz

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena