Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 21.02.2019
Přesný čas: 01:13 Svátek: Lenka Zítra: Petr

HISTORIK A PEDAGOG VLADIMÍR WOLF MÁ SEDMDESÁTINY. OSLAVÍ JE NATŘIKRÁT

článek vytvořen 03. 02. 2012, přečetlo si ho 3230 lidí

Trutnov - Významného životního jubilea se zítra (v sobotu) dožívá profesor Vladimír Wolf. Historik a vysokoškolský pedagog slaví sedmdesátiny. Jeho jméno je spjato s mnoha významnými institucemi. Například s trutnovským muzeem, kde působil v letech 1965 až 1970. Od roku 1991 je vysokoškolským pedagogem. Je stále čilý, v dobré kondici a s vysokým pracovním nasazením.
„Cítím se relativně dobře. Práce mám strašně moc. Ale to víte, každý sedmdesátník si nejdřív postěžuje. Takže i já si postěžuju, že už mi vše nejde tak rychle jako kdysi, že už prostě leccos zapomínám a že mě občas tady bolí, tam mě píchne. Jinak mám ale před sebou spoustu plánů, chtěl bych například vydat knihu o archeologických výzkumech na Trutnovsku, které jsem prováděl s kolegy,“ řekl v rozhovoru.

Jak oslavíte sedmdesáté narozeniny?
Ve třech etapách. Tuto sobotu budu slavit jen s rodinnými příslušníky. Za čtrnáct dnů se sejdu se svými texlenskými přáteli. Velkou sešlost, kam přijedou kolegové z Ostravy, Opavy, Brna, Prahy a Hradce Králové, tu udělám až v dubnu, až nebude sníh, bude sucho a lidé se sem snadněji dostanou.



Trutnované vás znají jako historika. Vy jste ale pracoval i jako kopáč, archivář nebo profesor. Čím se z těch mnoha povolání cítíte nejvíc?
Samozřejmě jsem především historik. To se ale vůbec nevylučuje s tím, že se cítím jako vysokoškolský pedagog, protože jsem historii a pomocné historické vědy učil. Nestěžuju si ani na to, co jsem dělal takzvaně z „musu“, například kopáče v archeologickém výzkumu po roce 1970, když mě komunisté vyhodili z muzea. Vůbec si nestěžuju na to, že jsem u nich tři a půl roku absovoval. Pro mě to byla záležitost nového poznání. Tamní lidé na mě byli hodní, vstřícní, prostě úžasní. Nebo když jsem působil v archivu Texlenu. Rád jsem pracoval i v muzeu. Měl jsem v životě kliku, že jsem se vždy v každém novém pracovním místě dostal do dobrého společenství.

Kde jste poprvé „čuchnul“ k historii?
Jako jaroměřský rodák jsem studoval tamní gymnázium. Tam jsem měl mého kmotra pana Kuběnku, který mě hodně vedl k historii. Pak jsem měl přísného, ale výborného profesora historie pana Piláta. V roce 1959, když jsem šel na filozofickou fakultu do Olomouce, tak jsem měl další výborné kantory. Považuji se za žáka profesora Ladislava Hosáka. To byl vynikající odborník. Poznal jsem tam i řadu dalších učitelů, kteří mě přivedli k novému nazírání na svět. To byli vlastně reformní komunisté, kteří mě dovedli k tomu, že historie není nikdy jen černá nebo bílá. Je barevná, různobarevná a duhovatá. Naučili mě brát můj obor trochu s nadhledem.

Pak jste pět let pracoval v trutnovském muzeu. V sedmdesátém roce vás ale vyhodili…
Byla to zásluha tehdejších stalinistů. Pro mě to byla doba velmi dramatická. Měli jsme malé dítě, nemohl jsem sehnat práci, manželka musela jít proto do práce, když synovi bylo deset měsíců. Nakonec se to vyřešilo prací pro výzkumný ústav. O další čtyři rok později jsme přešel do archivu v Texlenu. Tam jsem byl sice pod přísným stranickým dohledem a znepříjemňovali mi život. Ale archivářská složka práce byl velmi důležitá, cenná. Získal jsem tam, podobně jako i v mých předchozích profesích, mnoho cenných zkušeností pro práci vysokoškolského pedagoga, kterou jsem dělal od roku 1991. Díky předchozí praxi jsem byl jako kantor velmi dobře připraven.


Za socialismu. Nejprve před muzeem, odkud ho komunisté vyhodili. Pak dělal kopáče v Archeologickém ústavu

Na Pedagogické fakultě Univerzity v Hradci Králové jste se stal v roce 1999 děkanem …
… a byl jsem jím až do roku 2005. To byla také zajímavá zkušenost. Řídit takový kolos - čtyř tisíce studentů a tři sta kantorů - to nebylo vůbec jednoduché. Já byl navíc velmi náročný, chtěl jsem, aby kantoři pracovali, publikovali a tak dále. Mnohdy se to nedařilo, řadě z nich se nechtělo pracovat. Jinak jsem měl ale k sobě vynikající aparát, s mnoha kolegy se scházím. Dodnes udržuju kontakty s některými studenty, s mladými lidmi, které se povedlo přitáhnout k vědecké práci.“

Publikovat jste mohl až po sametové revoluci?
Za bolševika to bylo takové až skoro legrační. Oficiálně mi sice zákaz publikování nikdo nedal, ale třeba Český časopis historický mi tehdy napsal dopis, že tam nesmím publikovat. Řešil jsem to tím, že jsem se přesunul do jiné oblasti - věnoval jsem se toponomastice, tedy nauce o místních jménech.
Když jsem přišel do Texlenu, tak jsme asi po třech letech začali vydávat sborník Lnářský průmysl. Vedení tehdy mělo zájem, aby se něco publikovalo. Takže se vždy přes přátele z minulé doby, kteří tam zůstali, nějak zařídilo a potvrdilo, že je vše v duchu marxismu-leninismu. A sborník mohl vyjít.

Po roce 1989 se najednou otevřela možnost publikovat …
To ano. Jenže nedá se najednou dělat padesát věcí. Já denně dojížděl do Hradce Králové, kde jsem učil, takže mi zbývaly na psaní víkendy, to ale nebylo moc systematické.

Kterou ze svých knih považujete za nejvýznamnější?
Monografii o Janu Koldovi ze Žampachu, husitském hejtmanovi, žoldnéřovi a loupeživém rytíři. Pokud jde o další publikace, spolupracoval jsem na řadě zajímavých edic. Například sborníku Krkonoše - Podkrkonoší, který vychází dodneška. Pak jsem založil Kladský sborník. Sborník Lnářský průmysl. Měl jsem v podstatě všechny edice rád, přispíval jsem do nich, ale i do jiných časopisů a sborníků.

 
Jako archivář v trutnovském Texlenu

Jsou sborníky spíše cenné pro odborníky novými poznatky nebo mají oslovit laickou veřejnost?
Sborníky musí mít oboje. Přinášet něco nového z odborného hlediska a zároveň umět přitáhnout zájem veřejnosti. Myslím, že se nám daří oboje. Laická veřejnost naše sborníky přijímá pozitivně. Důležité je, mít pro takovou tvorbu značný okruh spolupracovníků. Velice si pochvaluju, že třeba v trutnovském muzeu spolupráce funguje velmi dobře. Jednak vím, že ti lidé v něm mají stejný cíl jako já, povznést naše město a přijít s novými poznatky. Zadruhé oceňuji, že provádějí nejen bohatou výstavní činnost, ale že usilují, aby muzeum bylo rovněž institucí vědeckou. Za posledních pár let v tomto udělalo muzeum velký pokrok.

V devadesátých letech jsem e pustil do komunální politiky. To byla návaznost na sedmdesátá léta?
Já byl vždycky homo politicus. Byl jsem k tomu doma vychováván. Po všech zkušenostech jak na vysoké škole, nebo po událostech v sedmdesátých letech, tak jsem zjistil, že ten režim byl naprosto nemožný. To mě vedlo k tomu, že hned v 89 roce jsem se do politiky vrátil. Tehdy jsem vedl zdejší Obrodu a pak jsme se stali nedílnou součástí zdejšího Občanského fóra. Považoval jsem to za logické. Domníval jsem se, že to bylo potřeba, vytvořit OF jako jednu velkou antikomunistickou platformu.

A stal jste se, dokonce čtyřikrát, zastupitelem města. A za několik stran, ale téměř vždy jste byl v opozici.
To je pravda, i když v komunální politice ta pozice opozice je trochu jiná. Po rozpadu Občanského fóra jsem byl v Občanském hnutí. To skončilo propadem ve volbách. Pak jsem byl příslušníkem Dienstbierových Svobodných demokratů. Pak jsme celá ta parta udělali obrovskou chybu a spojili se částečně s národními socialisty. Pak jsem přešel do Strany pro otevřenou společnost, která byla pokračovatelem Svobodných demokratů. Skončilo to fiaskem, strana se rozpadla. Dnes jsem tedy jako bezpartijní, i za ně jsem se dostal do zastupitelstva. Dodneška jsme orientován v levém středu, ale nejsem sociální demokrat.

Dokázal jste oddělit pozici historika a politika?
Ano. To se musí. V každém případě, jsem ale ctil pravdu. Snažil jsem se říkat pravdu. I když se samozřejmě může ta pravda zdát subjektivní. Nechtěl jsem nikdy stát za bukem, nechtěl jsem vypadat jako srab.


Po sametové revoluci - jako člen Občanského fóra (vlevo) a děkan Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové

Čím žijete dnes?
Spolupracuji se Slezskou univerzitou v Opavě, která tady má pobočku. A několik dalšími osobním zájmy. Například příští týden se bude křtít novinka - kniha Čas změny. Popisuje dějiny trutnovského Občanského fóra v letech 1989 až 1991. Snažím se v ní ukázat komplikovaný vývoj a existenci fóra,

Které osobnosti z historie města považujete za významné?
Určitě je jich hodně. Samozřejmě kronikář Simon Hüttel je významná a nepřehlédnutelná postava Trutnova. Ale jsou tu i další, třeba Jezuita Samuel Fritz, básník Uffo Horn. Byla tu řada vynikajících starostů, například německý liberál Flögl, který se zasloužil nesmírně o rozvoj města - založil nemocnici, chudobinec, nový hřbitov, park a další věci. On byl starostou jen pět let, ale dokázal tady udělat spoustu práce. A pak samozřejmě Wilhelm Kiesewetter, průkopník sociální demokracie redaktor listu Trautenauer Echo. A měli jsme tu další, třeba spisovatele Josefa Mühlbergera, který dostal za první republiky Masarykovu cenu za román o Valdštejnovi a velmi silně prosazoval soužití Čechů a Němců. Další osobností je třeba sochař Schwantner. Určitě bych si vzpomněl i na další.

Pavel Cajthaml
Trutnovinky.cz

VLADIMÍR WOLF
- narozen 4. února 1942
- absolvoval gymnázium v Jaroměři
- vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci
- v roce 1965 nastoupil jako do trutnovského muzea
- pro své politické názory byl v roce 1970 vyhozen
- pak pracoval jako dělník Archeologického ústavu ČSAV
- od r. 1974 dělal archiváře v Texlenu Trutnov
- po roce 1989 působil v městském zastupitelstvu
- od r. 1991 dodnes učí na vysokých školách
- v roce 1999 se stal děkanem Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové
- v červnu 2007 dostal za více než čtyřicetileté působení ve prospěch kulturního rozvoje města Trutnova a poznávání jeho historie Čestné uznání městské rady.

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena