Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 23.02.2019
Přesný čas: 03:51 Svátek: Svatopluk Zítra: Matěj

JÁ WONKU NEZABILA, TVRDÍ TRUTNOVSKÁ SOUDKYNĚ MARCELA HORVÁTOVÁ

článek vytvořen 17. 11. 2011, přečetlo si ho 14548 lidí

Trutnov - Psal se rok 1988 a JUDr. Marcele Horvátové bylo třicet. Teprve třetím rokem oblékala soudcovský talár, když ji na stole přistál spis, který měl navždy poznamenat její další soudcovskou kariéru. Měla totiž rozhodnout o uvěznění odpůrce komunistického režimu Pavla Wonky.

Když pak 20. dubna poslala za maření výkonu úředního rozhodnutí, nikoliv za protisocialistickou činnost, údajně těžce nemocného Wonku za mříže, už z něj nevyšel. Za pouhých šest dnů od rozsudku ve vězení zemřel. Cejch soudkyně, co zabila bojovníka za lidská práva, jí zůstává dodnes.

Jak se soudilo před rokem 1989, tlačil vás tehdy někdo, jak máte rozhodnout?
Soudit se mělo tenkrát jako teď úplně stejně. Já v tom žádné velké rozdíly nevidím. A myslím, že je to stále stejné. Samozřejmě můžu mluvit jen za sebe.

Přišel někdy tlak, třeba ze strany KSČ, abyste nějaký případ soudila podle jejího přání? Nebo že by zavolal nějaký vlivný funkcionář a žádal, abyste rozhodla podle něj?
S tím jsem se nikdy nesetkala. Já si myslím, že jsou to trochu zkreslené představy. Nevím, jak to třeba fungovalo na vyšších úrovních. Nebo třeba u nějakých případů, které se týkaly něčeho takového. Já jsem ale nikdy nic podobného nerozhodovala a s ničím takovým se nesetkala.

Byla jste v KSČ?
Ne, nebyla.

To jste byla asi jedna z mála?
To asi ano. Ale byli tady soudci, kteří ve straně nebyli.

A soudila jste někdy lidi, kteří byli disidenty nebo byli souzeni za podvracení republiky či jinou protistátní nebo protisocialistickou činnost?
Určitě ne. A bylo to proto, že jsem na to neměla asi ten správný kredit. Pokud se takové věci soudily, tak to mohl dělat jen určitý okruh soudců. Jak se to určovalo a jak byli vybíráni, to ale nevím. Nikdy jsem se o to nezajímala.

Jaká byla vaše specializace?
Dostala jsem obvod Vrchlabí. A na starosti jsem měla trestnou činnost v dopravě a později taky mládež. Vy ale tou otázkou asi míříte k Pavlu Wonkovi. Je to tak?


Soudkyně trutnovského soudu Marcela Horvátová necítí vinu za smrt Pavla Wonky.

Ano, mířím...

Já ho soudila proto, že byl z Vrchlabí. Podle rozvrhu práce to spadalo do mé působnosti. Tehdy šlo o přečin „maření výkonu úředního rozhodnutí“, což je trestná činnost, která je trestnou i dnes. Šlo o to, že pražský soud Pavla Wonku odsoudil k trestu odnětí svobody a k němu dostal dohled. Po vykonání trestu se tedy měl v rámci toho dohledu dostavovat pravidelně na určené místo a tam se hlásit. On ale podmínky dohledu neplnil. Byl proto zadržen a souzen. O jeho uvěznění jsem rozhodla já, to je pravda.

Vše to zní hodně bezproblémově a v pořádku. Ale tehdy, 20. dubna 1988, kdy jste Pavla Wonku soudila, jste za ním společně s prokurátorkou musely dojet z Trutnova do Hradce Králové. To proto, že nemohl chodit. Podle některých svědectví byl v tak špatném zdravotním stavu, že ho přivezli k soudnímu jednání na kolečkovém křesle. A vy jste ho tehdy přesto poslala do vězení, kde za pouhých šest dnů zemřel.
Všechno bylo jinak. Mně pořád dokola kladou za vinu, že jsem ho odsoudila, byť byl ve špatném zdravotním stavu. A to není pravda. Den, kdy jsem rozhodovala o vazbě (5. dubna 1988, pozn. redakce), na to se pamatuji velmi dobře, ho tady v budově trutnovského soudu zadržela policie. Tehdy tady sídlila vojenská správa, prokuratura a další instituce. On sem přišel údajně sám a po svých, aby vyřídil nějaké své záležitosti. A tehdy se tady ozval hrozný řev. My jsme nevěděli, co se děje. Když jsme vyběhli na chodbu, tak jsme viděli člověka, co sebou podle svědků hodil o zem a řval. A to přesto, že na něj nikdo ani nesáhl. Kousek dál stáli dva policisté, kteří na něj jen koukali, protože vůbec nevěděli, jak reagovat. Netušili, proč sebou hodil o zem a pak se odmítal i postavit. Až později ho policisté chytli pod rukama a odnesli pryč. Pak, ještě v ten den, jsem rozhodovala o jeho vzetí do vazby. Ne kvůli tomu incidentu, ale kvůli tomu, že byl vydán příkaz k zatčení, protože neplnil podmínky dohledu.

Když jste rozhodovala o jeho vazbě, byl v pořádku a chodil?
Ne, ten den už nechodil a proto ho sem policisté přinesli sedícího na židli. On se totiž od té doby odmítal hýbat. Mohl, ale nechtěl. On nechtěl nic. Nekomunikoval, prostě nic. Demonstrativně odmítal cokoliv. Po rozhodnutí o vazbě ho zase policisté na té židli odnesli a odvezli do vazební věznice v Hradci Králové.

Jak proběhl pro Wonku osudný soud, který se konal 20. dubna?
Hlavní líčení bylo nařízeno opět k nám do dnešní budovy trutnovského soudu. Z věznice v Hradci Králové ale telefonovali, že Pavel Wonka dělá problémy a odmítá chodit, komunikovat. Ovšem ale pouze tehdy, když za ním někdo přijde. Když je v cele, chová se normálně. Tak jsme se nakonec po dohodě s věznicí rozhodli, že pojedeme do Hradce. Soud totiž byl a stále je propojený chodbou přímo s věznicí. (Budova dnešního krajského soudu. pozn. redakce). Pak ale přišel dopis, buď přímo od pana Wonky, nebo od jeho advokáta, že Wonka není schopen účasti ze zdravotních důvodů.

Jak jste to řešila?
Dotazem jsem se obrátila na vězeňského lékaře, jak to je. Ten mi sdělil, že ze zdravotního hlediska je schopen účasti, že nemá žádný zdravotní problém, který by mu v účasti bránil. Podle lékaře šlo jen o demonstrativní projevy a zdravotní problémy jen „hrál“.

Jak soud probíhal?
Pavla Wonku přivezli na kolečkovém křesle. A on … (soudkyně předvádí různé grimasy, které mají napodobit chování Pavla Wonky před soudem, kde podle jejího názoru „hrál“ nemocného a nemohoucího člověka, co nemůže ani mluvit...). Příslušníci eskorty, co ho přivezli, mi tehdy řekli: „Kdyby po vás chtěl mlíko, tak to nepovolujte. On to pak schválně prská a rozlejvá.“ On pak skutečně mléko chtěl. Já mu ho nedala, ale nabídla mu vodu. Pak namítal, že jsem podjatá, že jsem ho už dříve soudila, ještě s rodným příjmením Sogelová. To ale nebyla pravda. A pak přišel s tím, že není schopen účasti u líčení, a to ze zdravotních důvodů. Jednání se proto muselo opět přerušit. Já, kromě toho, že jsem měla vyjádření lékaře z věznice, jsem si navíc nechala na místě vypracovat aktuální zprávu o jeho zdravotním stavu. Na žádost Pavla Wonky jsem na místě zajistila i přítomnost lékaře. I tento lékař řekl, že je vše v pořádku. To vše je možné dohledat i ve spise. I když Pavel Wonka nejdříve tvrdil, že nemůže mluvit, tak se v průběhu soudu hodně rozhovořil. Později podle mě i zapomněl na to, že se nemůže pohybovat ani chodit. V průběhu soudu si hodil i nohu přes nohu. Když Pavla Wonku odvezli, jeho advokát sám přiznal, že je to komediant.

Pavel Wonka ale za pouhých šest dnů po rozsudku, tedy 26. dubna 1988, ve vězení zemřel? Jak si to vysvětlujete?
Ano. Když přišla tato zpráva, tak jsem byla překvapená. Hned mě napadlo, že spáchal sebevraždu. Až později přišla zpráva, že před smrtí zahájil hladovku. Podle všeho s ní začal ještě před tím, než proběhl soud, na který se ptáte.

A příčina smrti?
Tehdy byla provedena pitva a k ní byli přizvaní dokonce i nezávislí američtí lékaři. Ani pitva tehdy nezjistila zdravotní problém. Pavel Wonka zemřel na plicní embolii. Lékařské vysvětlení bylo, že příčinou byl fakt, že opakovaně držel hladovky. A to i při předchozím uvěznění. To, jak se později demonstrativně odmítal hýbat, vedlo k rozvratu jeho metabolismu. V konečném důsledku tedy i k embolii. Příčinou smrti tedy nebyl žádný vážný zdravotní problém, který by byl zřejmý už při soudním líčení. Ono to ale stejně nikoho nezajímalo. Tehdy, ani dnes. Tam je pouze vnímám fakt, že zemřel ve vězení. A pak si myslím, že se to prostě jenom hodilo, aby se to mohlo spojit s mým rozsudkem a následným uvězněním.

To si skutečně myslíte?
Ano.

Proč si to myslíte?
V té době jsem se stala terčem nevybíravých útoků ze strany bratra Pavla Wonky, Jiřího. Říkala jsem si, že je to daň za to, jaké povolání dělám. A že lidi reagují různě. Ale byla jsem stále relativně v klidu. Vlastně až do okamžiku, kdy se někdo pokusil odvést moji dcerku Klárku ze školky. Prostě si pro ni někdo přišel. To bylo v devadesátém roce. Dokud se to týkalo jen mě, tak jsem si říkala, že to snesu. Jak do toho ale začali zatahovat nevinné dítě, tak jsem požádala o pomoc tehdejší ministryni spravedlnosti doktorku Burešovou. Myslím, že to byla tehdy právě ona, která iniciovala, aby se ten případ celý prošetřil. Výsledkem bylo ustavení nezávislé parlamentní komise, která došla k závěru, že mezi smrtí Pavla Wonky a mým jednáním, tedy rozhodnutím o jeho uvěznění, není žádná příčinná souvislost. A s tím seznámili i bratra Jiřího. Všichni jsme si mysleli, že to bude stačit. To ale nepomohlo. Dodnes všude říká, že za smrt jeho bratra můžu já a neustále na mne útočí. On i jeho přátelé.

Fakt, že jste odsoudila Pavla Wonku pro vás měl nějaké faktické následky?
V roce 1992 končil všem soudcům mandát. Do roku 1992 jsme byli všichni zvolení a od té doby jsme museli být nově jmenovaní. Tehdy jsem musela čekat, jak dopadne prověřování parlamentní komise. Až po dvou měsících jsem byla znovu jmenovaná. Od té doby říkám, že jsem nejprověřenější soudkyně v zemi.

Například v dubnu 2008 bylo zorganizováno v Trutnově u budovy okresního soudu shromáždění, které vzpomnělo na smrt Pavla Wonky. Součástí akce byla i výzva k vašemu odstoupení. Jak to vnímáte?
Bratr Pavla Wonky si stále myslí, že smrt jeho bratra mám na svědomí já. Nikdo ho nepřesvědčí o opaku. Ani pitva ani závěry parlamentní vyšetřovací komise. A společně s ním samozřejmě na mě útočí i pár dalších lidí. Ale já vím, jak to bylo. A žádnou vinu necítím.

Vyzývána jste byla k odstoupení několikrát. Uvažovala jste někdy, že se vzdáte funkce soudkyně?
Nikdy. Nebyl k tomu žádný důvod.

ČTĚTE TAKÉ:
NEJVĚTŠÍ VRCHLABÁK PAVEL WONKA BYL POSLEDNÍ OBĚTÍ KOMUNISTICKÉHO REŽIMU

BYL POSLEDNÍM VĚZNĚM, KTERÝ ZEMŘEL PRO NÁZORY, ŘÍKÁ MIROSLAV PETR

Text a foto: Jiří Máslo

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena