Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 17.11.2017
Přesný čas: 20:33 Svátek: Mahulena Zítra: Romana

DO TRUTNOVSKÉHO DRAKA PŘIŠLO ZA SEDM LET NEJMÉNĚ PŘÍSPĚVKŮ, BYLY ALE KVALITNÍ

článek vytvořen 17. 10. 2011, přečetlo si ho 1956 lidí

Trutnov - Ve Staré radnici byla letos poprvé vyhodnocena již sedmá literární soutěž pro mladé autory do třiceti let Trutnovský drak. Přestože bylo podle Vlastimila Šubrta, předsedy sedmičlenné poroty, letos nejméně příspěvků ze všech ročníků, byly opravdu kvalitní.
V oblasti poezie a prózy bylo zasláno pouhých 16 příspěvků, což je proti 38 pracím z roku 2008, 49 dílům z roku 2009 a 35 příspěvkům z loňského roku skutečně málo. „Tato situace byla způsobena i novým způsobem odměn, kdy byla finanční odměna nahrazena ve stejné výši cenou věcnou, kterou byl nákup knih. I přes nižší počet zaslaných prací je možno úroveň soutěže hodnotit s výjimkou oblasti prózy II. kategorie pozitivně. Zaslané příspěvky byly většinou kvalitní,“ uvedl Šubrt.


Ocenění Karla Lelková, Petra Dvořáková (obě z Trutnova), Kristýna Jirsová (Praha) a Tomáš Tichý (Trutnov)

Například vyhodnocená díla v oblasti poezie II. kategorie byla hodnotově velmi vyrovnaná a soutěžící na prvním místě obdržela 68 bodů. Ohodnocená práce na třetím místě získala 66 bodů. Obdobně velmi dobré příspěvky byly v próze I. kategorie. A jak si vedly mladé literární naděje z Trutnova?

V oblasti poezie, v kategorii 15 až 18 let, druhé místo obsadila gymnazistka Petra Dvořáková za báseň Pesimisticky – feministicky a náleží ji finanční odměna 600 korun. Hned za ní skončil tradiční účastník Trutnovského draka Tomáš Tichý. Báseň Viděl jsem anděla ... mu vynesla 500 korun.


Literární díla četli mimo jiné Jaroslav Dvorský a Hynek Beneš

V oblasti prózy, v kategorii 15 až 18 let, triumfovala studentka zdejšího gymnázia Karla Lelková, která zvítězila s prózou Hajhou (Trpaslíci Trutnovem jdou) a dostala odměnu 700 korun. Absolutním vítězem a Cenu Jaroslava Hofmana včetně pětisetkorunové odměny získal za prózu Medvídek Filip Findura z Veverské Bitýšky.

Celkem se literární soutěže zúčastnilo 16 autorů z celé republiky, z toho šest z Trutnova. „Nejméně obeslaný ročník soutěže celkovou kvalitou zaslaných příspěvků předčil nejeden předchozí. Již tradičně, ačkoliv to není vyslovenou podmínkou soutěžní účasti, se část autorů věnovala i motivu trutnovského draka a dalším trutnovským historickým tématům,“ konstatoval Jaroslav Dvorský, předseda Trutnovského literárního klubu.



PRÁCE OCENĚNÝCH MLADÝCH LITERÁTŮ Z TRUTNOVA

Pásmo veselých Limeriků
Napůl člověk napůl lev
nebo že by mravkolev?
Pařáty má z ocele,
úřaduje vesele.
Rusku vládne Medvěděv.

Nacházím se právě
zaražený v krávě.
To protože, vážení,
byla zima k zbláznění.
Zachráním se hravě.

Kamarád Petr z Bezdružic
chtěl po mně trochu jitrnic.
V záchvatu kašle černého
vykašlal jsem se na něho.
Teď už není Petra víc.

S těžkou raní kocovinou
myšlenky se pouze šinou.
Co to na posteli leží,
připomíná Lenku stěží.
Zas jsem si ji spletl s jinou.

Kapitán volá ze zádi
"Co to děláte neřádi?!"
Posádka se dobře baví
neboť pyramidu staví
z námořnických pozadí.      Ondřej Pinta, druhé místo

Pesimisticky feministicky
Osedláme si Mléčnou dráhu
a vstříc nebezpečím noci
si budem sobecky namlouvat,
že neexistuje NIC
- jen my

A na prahu
pokušení a hříchu
mi na rozloučenou
jen polechtáš slunečnicí
spodní ret...

A pak budeš v tah u
- že mě to nenapadlo hned

a za snahu
prej dík...
//miluju ironii//

Děsně poeticky mi vyznáš lásku možná v neexistujícím příště!

Všichni jste stejný…!          Petra Dvořáková, druhé místo

Viděl jsem anděla…
Viděl jsem anděla a on mě opustil
jak slavík za šera jak mlha nad ránem.
Obloha hořela, červánky běžely,
prchaly před nocí před přízraky v temnotě.
Zbyl jsem sám na světě a mám tak málo sil.
Zbyl jsem sám na světě a není mi pomoci…
Je naše prokletí, že všechno přestanem
a že na smutek se umřít nedá.

Vypil jsem jezera, vypil jsem stovku řek,
to abych zapomněl, jak slzy chutnaly.
Pak mě tma dostihla. A stvůry zběsilé
srdce mi drásaly. Ach kde jste andělé?

Potkal jsem Ďábla a krví se podepsal.
A on se mi vysmál a roztrhal smlouvu:
Co na ní záleží? Jakápak věda?
Když duše má stejně de iure mu náleží.
Vždyť na smutek se umřít nedá.       Tomáš Tichý, třetí místo


Hajhou (Trutnovem trpaslíci jdou)
Nikdy se nestane, aby současně pršelo a svítily hvězdy. Ovšem jen v případě, že tomu hodláte věřit.
Nač chodit dlouho kolem horké kaše-Krakonoš už toho zkrátka měl až po krk. To on měl být dominantou trutnovského náměstí, jeho měly vyhledávat hledáčky turistů, o něm měli lidé vyprávět po návratu z dovolené svým přátelům…a zatím se všechno točilo kolem trpaslíků, které pod něj umístil „ten idiot sochař“, jak svého stvořitele Krakonoš nejčastěji nazýval. Na první pohled si každý, kdo přišel na náměstí, všiml jeho. Jenže ten osudný druhý pohled pokaždé odhalil trpaslíky, kteří byli ještě k tomu čtyři. Na každé světové straně jeden. V okamžiku, kdy zejména děti objevily tyhle malé mužíky v čepičkách, přestaly vnímat cokoli jiného, natož Krakonoše. To byla hlavní příčina Krakonošova neustále zakaboněného výrazu. Vedle veselých trpaslíků vypadal jako starý morous a, upřímně řečeno, od morousů se raději každý drží co nejdál.
Děti trpaslíky milovaly. Trutnovští kluci často dováděli okolo kašny a s oblibou skákali na sochu Krakonoše. Jako záchytné body používali právě trpaslíky, kterých se při doskoku chytili, a občas se s některým z nich zřítili do vody, protože sochy pomalu chátraly. To byly jediné okamžiky, kdy Krakonoš pociťoval škodolibou radost a smál se pod vousy. Trpaslíky ale ve skrytu duše nenáviděl a potají přemýšlel, jak se jich zbavit. Až jednoho dne přišla ke kašně malá Mařenka.
Nedalo se říct, že by Krakonoš děti neměl rád. Krakonoš děti nenáviděl. A nejvíc ze všech právě Mařenku. Mařenka žila v jednom z domů na náměstí a ke kašně pravidelně chodívala. Trpaslíci jí nahrazovali kamarády, kterých příliš neměla. Večer co večer za nimi chodila a dokonale si je polidštila- přesně tak, jak to umí jen a jen děti. Na Krakonoše nikdy ani nepohlédla, protože jí naháněl strach. Toho osudného dne přiběhla celá uplakaná.
„Trpaslíčci moji,“ volala už z dálky, „on mi vrazil nůž do srdce.“
Zamilovala se zkrátka do toho nepravého a i přesto, že jí bylo teprve šest let, nesla to velmi těžce. Celý večer seděla na okraji kašny, stále opakovala to o tom noži, a brečela a brečela… A pohár Krakonošovy trpělivosti přetekl. Poslouchat po večerech, kdy chce mít i socha trochu klidu, ubrečené holky, to už je vážně vrchol. A samozřejmě za to zase můžou ti prokletí pidižvíkové!

Říká se, že toho dne celá noc znenadání propršela. Druhý den ráno bylo na první pohled náměstí beze změny. Jenže ten druhý tentokráte žádné trpaslíky neodhalil…. O tom, že by se však nebe toho večera zatáhlo, neřekl nikdo ani slovo.

Během téměř 60 let se na trpaslíky dočista zapomnělo. Krakonoš opět zcela vládl nejen horám, ale i náměstí. A co na tom, že pod ním zely čtyři prázdné podstavce… Turisti se opět fotili před ním a krev (o které neměl nikdo ani zdání) mu pil už jen nenápadný básník, který se nejednou zmínil, že by na Krakonošově místě měla raději stát jeho socha, protože kdo se na ten zakaboněný obličej má stále dívat…
Po letech se ale měl znovu objevit někdo, kdo by Krakonošovu „vládu“ nad náměstím přerušil. A opět to neměla být bytost z masa a kostí.

Nikdy by to nikdo nepřiznal, stále se mluvilo o obnovení tradic a kdesi cosi, ale pravda byla taková, že za to mohl starostův syn. Beznadějně se totiž zamiloval. A nutně potřeboval místo, kde by se mohl se svojí milou scházet. A zdaleka nebyl sám. Mnoho kluků řešilo tentýž problém. Schůzky Trutnováků vždycky začínaly na náměstí, byl jen problém, u které dominanty setkání smluvit. Z Morového sloupu žádná romantika nesršela a Krakonošova kašna na tom nebyla o moc líp. Pokud jste totiž dívce napsali, že se sejdete „u Krakonoše“, nejedno děvče se zhrozilo, že ji hoch hned na první schůzce chce zatáhnout do hospody na jedno točené a rychle vycouvalo. Láska ale dokáže mnoho věcí. Dokonce přinutí syny k motivačnímu rozhovoru s otcem. Jste-li synem starosty, rozhovor pak končí sochou Josefa II. na náměstí.

A příběh se začne odehrávat znova…

Dračí uličkou se nesl zvuk šermování a „těžkého“ boje. Kluci v trenýrkách pobíhali kolem sochy draka, v rukou dřevěné meče a s odhodláním bušili do sochy hlava nehlava, za mohutného řevu. Ulička byla posledním místem, které se Klotylda rozhodla prozkoumat. Byl podvečer a ona už zcela rezignovaně seděla na paloučku a shlížela na ten litý boj pod sebou. Bylo po všem. Celé měsíce doufala, že Trutnov ještě nějaká tajemství ukrývá. Vlastně ji šlo jen o to jedno. Strávila hodiny v knihovně, v archivu, pídila se po pamětnících. Prozkoumala všechna možná zákoutí a zbývala už jen Dračka. A i ta zklamala. Klotylda ten pocit zklamání prožila už mnohokrát, a přece to bylo tentokráte jiné. Věděla, že další už nepřijde. Už nebude žádné pátrání a tím pádem ani žádné zklamání. Po všem zbyde jen…věneček? Téměř ani nepostřehla, že v rukou svírá věneček ze sedmikrásek, který palouček v Dračce pokrývaly. Snad sám žal jí vedl ruce, ona sama vůbec nepostřehla, že by věneček pletla. Ale byl tam. Ležel jí na kolenou a Klotylda se ho užuž chystala hodit v dál, když najednou…
„Můžu si ho zvážit, prosím?“ ozvalo se jí za zády. Polekaně se otočila a nevěřícně zírala na brýlatého chlapce, který na ni s úsměvem a prosbou v očích hleděl.
„Co jsi to říkal?“ otázala se, protože otázce v úleku přirozeně příliš neporozuměla.
„Jestli bych si mohl zvážit ten věneček, než ho odhodíš,“ pravil zcela vážně chlapec.
„Děláš si legraci?“
„Já vím, zní to asi poněkud…zvláštně?“
„Poněkud? Jestli to myslíš vážně, tak to není poněkud zvláštní, ale úplně uhozený, proč by si kdo chtěl vážit věneček ze sedmikrásek?“
„Protože ten někdo si třeba vede záznamy a věneček tam nemá. A velmi rád by věděl, kolik asi tak váží, i když odhadem tak kolem sedmnácti gramů, aby to pak mohl porovnat se suchým věnečkem, který už jednou vážil,“ vychrlil ze sebe kluk tak rychle, že Klotylda na chvíli zapochybovala, jestli se jí to všechno jen nezdá.
„Ty se mi zdáš, viď? Nechceš mi tvrdit, že jen tak chodíš po světě a vážíš vše, co ti zrovna přijde pod ruku, že ne? Jsi výplod mojí fantazie, která mi už tak v posledních dnech způsobila hodně potíží a zklamání a vůbec-“
„Ne, nezdám se ti. Jmenuju se Tonda, ale děcka ze třídy mi začly říkat Závažník a tak nějak mi to už zůstalo.“
„Jo, jako podle závaží, jo?“
„Jo, a taky protože se mě vždycky lidé nejdřív zeptají, jestli to s tím vážením myslím vážně.“
„Aha, promiň, já se taky zeptala. Ono to totiž člověka dost překvapí. Proč to vůbec-“
„-dělám? Zvyk z dětství. Dědeček měl fantastický závaží a já celý dny jen a jen vážil. Naši přirozeně mysleli, že to je jen hra a že mě to brzo pustí. Jenže-“
„Ono ti to zůstalo, co?“
„Tak nějak. Naši to nijak neřešili, zpočátku to brali jen jako zvláštního koníčka, víš, jako když někdo sbírá cívky ze starých rádií, jenže pak jim někdo nakukal, že to je nenormální a že na to všichni budou koukat skrz prsty, což se teda v podstatě zas tolik nemýlili,“ vyprávěl se zvláštním výrazem v očích Tonda.
„A co udělali vaši?“
„Nu, přesně to, co jim všichni radili. Poslali mě k psychologovi. Jestli prej nemam nějaký trauma z dětství, nějakou nejistotu, nebo tak něco.“
„A jak to dopadlo?“
„Psycholog byl idiot. První věta, kterou mi řekl, byla: „Hochu, dobře si zvaž, co mi řekneš!“ A naše to tak dopálilo, že mě odvedli pryč a nechali mě konečně žít.“
„Aha. Takže chodíš po světě a vážíš, jo?“
„Tak nějak. Víš, že průměrnej banán váží 183 gramů?“
„Ne, to jsem fakt nevěděla,“ odpověděla Klotylda pobaveným hlasem, protože celá situace jí přišla nesmírně komická. Sedí na palouku v Dračí uličce a baví se s brýlatým klukem o váze banánu.
„No, je to tak. Ale banány jsou v cajku, u těch víš, kolik asi zhruba váží, protože je vidíš, ale třeba taková mouka…Člověk si myslí, kilo mouky, je kilo mouky, ale ono to tak není. Hladký je většinou 996 gramů, kdežto polohrubý naopak 1007 gramů. Rýže je taky většinou o 9 gramů víc. Jo, lidi vůbec netuší, kolik si čeho kupujou. Mimochodem víš, že momentálně máš na sobě asi tak 931 gramů oblečení?“
„Ale nebudeš si to chtít převážit, že ne?“
Oba propukli ve smích.
„Jsem střelenej, já vím. Ale co naděláš. Každý město musí mít svýho blázna.“
„Tak to jsme tu momentálně asi dva. Už skoro rok hledám ztracený trpaslíky, taky uhozený, viď?“
„Ty z kašny?
„Jasně, neříkej, že jsi o nich slyšel.“
„Slyšel? Já o nich slýchávám do dnes! Moje babička mi furt vypráví, jak je v dětství milovala…“
Ti dva seděli na palouku celý večer. Toník na chvíli zapomněl na vážení a vyprávěl Klotyldě to, co už tolikrát slyšel od babičky. Jak trpaslíky viděla naposledy. Jak toho večera seděla na kašně, hleděla na hvězdy a brečela a brečela, protože ten mizera ji nemiloval. A pak prý zašlo pršet, ale ona stále seděla a pozorovala Velký vůz, až si pro ni přišli rodiče a odvedli ji domů, aby nenastydla. To bylo naposledy, co trpaslíky viděla.
Klotylda ani nedutala a ani jeden z nich si nevšiml, že už se setmělo a nad Trutnovem zářily hvězdy.
„Tak takhle mi to vždycky babička říkala,“ zakončil Tonda své vyprávění.
Klotylda posmutněla. Příběh jí neřekl nic nového. Povzdechla si a položila se na záda do trávy. Její oči spatřily Velký vůz. Zářil do jasné noci a- prudce se posadila.
„Říkal jsi, že ten večer pršelo?“
„Jo.“
„A tvoje babička koukala na Velký vůz?
„Upřeně jsem hleděla na všechny ty hvězdy, kterých v srpnu zářila spousta, říkala vždycky babička.“
Klotylda se vymrštila na nohy a utíkala směrem k náměstí. Tonda jí byl v patách. Doběhl ji až u kašny.
„Ty mizero jeden, já myslela, že to jsou báchorky, ale teď už mi to je jasný, já málem přijdu o rozum a ty si tu zatím stoicky hledíš na hory, já tě! -„
„Co blbneš, vzbudíš celý náměstí,“ snažil se rozhořčenou Klotyldu zklidnit Tonda, „uvědomuješ si, že křičíš na sochu? Ta ti asi těžko odpoví.“
„Tak to by ses divil. Copak tobě to ještě nedošlo?“
„A co mi jako mělo dojít?“
„To on schoval ty trpaslíky. A já už dokonce i vím, kam.“
„Tak pomalu, já možná jsem střelenej, ale padlej na hlavu rozhodně ne, ale tobě nejspíš přeskočilo…“
„Poslouchej mě. Pamatuješ si na den, kdy na náměstí odhalili sochu Josefa?“
„Jasně, ale co s tím co má-„
„Říkám, poslouchej mě. Ta socha kdysi stále trošku jinde. A na to místo se měla i vrátit, jenže těsně před jejím umístěním se uvolnilo pár kostek přesně v tom místě, kde měla stát. A řekni, dal bys tam sochu, kdybys viděl, že povrch je nepevný?“
„Jasně, že ne. To není jen tak, taková socha něco váží a riskovat její propad…“
„Správně. Nikdo to taky neriskoval, a proto stojí Josef teď tam, kde stojí, i když tam původně stát vůbec neměl.“
„To je sice fajn, ale jak to souvisí s Krakonošem?“
„Je to přece úplně jasný. Ty kostky uvolnil Krakonoš. Když se dozvěděl, že se na náměstí vrátí socha Josefa, napadlo ho, že když trpaslíky schová pod ni, nikdo je už nikdy nenajde.“
„A jak to asi udělal?“ ptal se Tonda, který už si opravdu myslel, že se Klotylda dočista pomátla.
„Pamatuju se na tu noc. Strašně lilo. Když prší, nikdo na oblohu nekouká, co by na ní taky hledal? Hvězdy? Ty přece nesvítí, pokud prší. Mraky je zakryjí. I já jsem tomu věřila, ale toho dne jsem přes záclonu viděla světýlka. Docela drobná, myslela jsem si, že vidím odrazy lamp v kalužích. Dneska už mi je jasný, že to opravdu byly hvězdy. A dál už to zná každé dítě z Krkonoš. Povídá se přece báchorka, že kov oživí jen-„
„-hvězdy třpyt a voda shora,“ rozpomněl se Tonda, „to mi taky říkala babička.“
„Je to stará horská pověst. Které, jak už to bývá, nikdo nevěří. A socha Krakonoše je kovová.“
„Vidíš, a já myslel, že v Trutnově se můžou dít podivné věci jen při novoluní…“
„Při novoluní?“
„Myslíš si snad, že Trut zabil draka při úplňku? Nene, bylo to při novoluní, proto se Trutnov jmenuje Trut-nov.“
„Něco na tom možná je…“ připustila Klotylda.

A taky že na tom něco bylo. Ti dva přirozeně nemohli vzít krumpáče a rozkopat náměstí. To nejde ani v Trutnově. Ale protože uvěřili jedné pověsti, nebylo pro ně teď obtížné uvěřit i té druhé. Schválně se běžte podívat na trutnovské náměstí. Oba tam budou sedět až do doby, kdy měsíc přejde do novu. A až se tak stane, chytnou se za ruce-ne, počkat, nedělejme ze seriózního příběhu lacinou telenovelu- tak tedy, nechytnou se za ruce, ale mlčky přejdou náměstím až k místu, ve které věří. Se zatajeným dechem zkusí uvolnit jednu z kostek a…
Až na obloze zase uvidíte srpek měsíce, jděte se podívat na náměstí. Na první pohled se vám bude zdát úplně stejné jako každý jiný den. A ten druhý pohled…koneckonců, pokud již věříte, určitě víte, co uvidíte.

Snad to tak bylo, snad ne…

(Celý příběh dle Toníka váží méně než 3 šupiny trutnovského draka. Kdo nevěří, ať si je zváží.)  Karla Lelková, první místo

FOTOGALERIE ZDE

Hynek Šnajdar
Trutnovinky.cz
Foto: Pavel Cajthaml

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena