Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 22.06.2018
Přesný čas: 20:36 Svátek: Pavla Zítra: Zdeňka
českozpívá

AFRIKU BUĎ NENÁVIDÍŠ, NEBO MILUJEŠ, ŘÍKÁ VNUK ZAKLADATELE ZOO MARIAN VÁGNER

článek vytvořen 15. 10. 2011, přečetlo si ho 5560 lidí

Trutnov - Když se řekne Safari, většině lidí se hned vybaví jméno zakladatele dvorské zoo Josefa Vágnera. V jeho stopách se částečně vydal i jeho vnuk Marian Vágner (37). V sedmnácti vycestoval na pět let do Afriky, kde na vlastní kůži prožil to, co předtím slyšel od dědy Josefa jen z vyprávění a fotografií.
Jaké byly tvoje první africké dojmy?
Bylo to něco úžasného. Spousta zážitků. Dodnes jich mám většinu v živé paměti. Do Afriky mě poslal děda, v tu dobu tam působil můj strýc Zdeněk Vágner. Díky tomu jsem se tam zúčastnil prvního odchytu žiraf.

Co jsi v Africe dělal?
Zpočátku jsme zvířata chytali pro zoologické zahrady celého světa, včetně dvorské. Chytali jsme žirafy, zebry, gepardy, plameňáky, všechno možné. Prostě jsme obchodovali se zvířaty, vyváželi je. Pak nastal zlom, obchod se zvířaty přestal fungovat. Tanzanská vláda nám vystavila papíry, že nesmíme lovit na prodej. Zřídili jsme si tedy povolení pro odstřely nebezpečných zvířat, jako jsou lidožraví lvi, hroši nebo bůvoli. Pak jsme vozili do Afriky lidi, kteří si tam stříleli zvířata za peníze. Byl tam i režisér Nikita Michalkov, který u nás odlovil neuvěřitelnou řádku zvěře. To se nám ale přestalo líbit, tak jsme dělali pro lidi fotosafari, výlety za exotickou zvěří po známých parcích. Strýc Zdeněk u toho psal knihy.


Marian Vágner před domem dědy Josefa ve Dvoře Králové. Zvěčnit se nechal v podobné póze jako před lety zachytil Josefa Vágnera jeden z fotografů pro knihu Josef Vágner - Český lesník v Africe

Proč si tam skončil?
Děda zemřel, strýc onemocněl a chtěl se vrátit. Sám jsem tam být nechtěl, měl jsem taky v Čechách rodinu. Tak jsem to po pěti letech zabalil a v roce 1995 se vrátil domů. Už je to víc než patnáct let, ale vím, že farma, kde jsme žili, dodnes existuje.

Chceš se do Afriky vrátit?
Stoprocentně. Máme s partnerkou Martinou obrovské plány - ona se chce starat o Afričany. Ta příležitost je, ale čekám na to, až povyrostou děti a pak se tady nebudu zdržovat a hned pojedu. Ještě nevím, jestli to bude o lovu zvířat nebo práce s lidmi. Ale klidně se budu starat třeba o zraněná zvířata. Nevím kdy, ale do Afriky se určitě chci podívat také s kamarády z Gozanosu. Uvažujeme o tom, že bychom tam odnesli na vrchol hory Kilimandžáro některé věci, které patřily dědovi.

O něm se tvrdilo, že Afrika byla jeho splněný klukovský sen. Jak to bylo u tebe?
Mým dětským snem bylo být popelářem, pak námořníkem. Ale teprve v Africe jsem si uvědomil, že je strašně krásná. Je neuvěřitelná. Je to přesně tak, jak psali ve svých knížkách Livingstone a můj děda: Kdo jednou poznal Afriku, tak ji buď nenávidí nebo ji strašně miluje. A já začal Afriku neskutečně milovat. V Africe je strašně hezky, krásně se tam žije.

 
Marian Vágner ukazuje na dědův portrét. Vpravo od něj je velký obraz Zdeňka Buriana Lov nosorožce srstnatého

Potom si ale cestoval dál?
Po návratu do Čech jsem se ve Dvoře Králové oženil, mám tam dvě děti. Ale zůstat na jednom místě, pracovat ve fabrice, to pro mě byla budoucnost, kterou jsem nechtěl. Tak jsem se vydal do Irska, pracoval jsem pak také pro Italy.

Byla to opět práce se zvířaty?
Ne, s lidmi. Ke zvířatům jsem se po Africe už nikdy nedostal. Chvíli jsem sice dělal v zoo ve Dvoře Králové jako ošetřovatel, ale už to nebylo ono.

Prozraď, co dělají lidé v Africe po práci?
Odpočívají. Práce tam je drsná. Musí se dělat už od tří nebo čtyř ráno, protože přes poledne je na Slunci padesát stupňů. V tom se nedá dělat. Pokud jsme tedy měli pauzu, tak jsme si sedli pod stromy a odpočívali. Televize, internet nebo kino tam nefunguje. My sebou neměli nějaká videa, nebo tak něco, jen foťáky.


Africký odchyt žiraf, nejoblíbenějších Vágnerových zvířat

V Čechách se říká, že tu dávají lišky dobrou noc. Jak je to v Africe?
Dobrou noc tam dává hodně uvířat. Člověk musí být pořád ve střehu. Šakal ti zaštěká, hyena tě doprovodí do tábora. Nejde k ohni, ale stojí neustále za tebou. Když zařval lev dvacet metrů od stanu, tak jsme nabíjeli. A nedej bože, když jsme si postavili stan ve stezce slona. Ten jde pořád rovně, nic ho nezastaví. A pro změnu ráno ti zařve těsně u stanu zuborožeec, takže vylítneš takovým způsobem do nového dne, že ani nevíš jak.

Které zvíře je tvoje nejoblíbenější?
Děda miloval žirafy. Když jsem viděl poprvé žirafu na vlastní oči, asi z deseti metrů, tak jsem do žiraf taky zamiloval. Jsou to neskutečné zvířata, hodně jsem jich odlovil. Zažil jsem dokonce, když žirafa brečí. Kamarádství, které v Africe vzniklo mezi žirafou a mnou, to bylo něco neuvěřitelného. Žirafa je prostě úžasné zvíře.

A které zvíře opravdu nemáš rád?
Určitě hady. To asi každý. My tam jednou jeli za pštrosem a strýci se namotala na zrcátko džípu mamba zelená. To bylo hodně veselé, protože jde o jedno z nejjedovatějších zvířat. Nebo naštvaný slov v Gorongoru, který byl jen pár metrů od nás. Evidentně mířil v běhu na nás, to byl jeden z mých nejhorších zážitků. Slon mě hodně vyděsil.

 
Africký odchyt žiraf, nejoblíbenějších Vágnerových zvířat

Co jsi podědil po slavném dědovi Josefu Vágnerovi?
Mám rád víno. Děda nás křtil vínem, vodil nás do svého vinného sklípku, který měl pod barákem a tam jsme si vychutnávali české a moravské víno, které neskutečně prosazoval. Hodně lidí mi říká, že jsem upovídaný jako děda. A potom určitě vztah k lidem, ke zvířatům a k přírodě. To jsou věci, které mám rád. Ale nemám asi jeho průbojnost, on měl vše perfektně systematicky připravené.

Co se ti vybaví jako první při vyslovení jména Josef Vágner?
První co řeknu je samozřejmě děda, hodný a spravedlivý člověk. Pamatuju se, že na naši rodinu nikdy nedal dopustit. Za druhé člověk, který toho strašně moc dokázal. Který dokázal pozvednout lidi a vymyslet takovou věc jako je safari. Člověk, který dokázal přijet úplně sám do Afriky, člověk ze Ždírnice v okrese Trutnov, to považuji za jedinečné.

Jaké bylo tvoje dětství u dědy Vágnera?
Skvělé. Sjeli jsme se tam vždycky na prázdniny, babička byla doma, ale on většinou v Africe. Ale když přijel domů, tak jsme mu pomáhali psát knížky, to znamená, pomáhali diktovat, utřídit papíry, počítat peníze. On nás všude bral sebou, každý večer nám četl. Užili jsme si s ním spoustu skvělých chvil, kdy nám hrál na housle, zpíval, četl … nikdy jsme s ním neseděli u televize, nikdy jsme nezaháleli, vždycky měl pro nás něco připraveného.

A co v Africe? Rozuměli jste si?
Jasně. Byly samozřejmě drobné výjimky. Třeba, když jsem pro něj jel na letiště, protože se k nám připojil až později, říkal jsem si, jestli vůbec dělám všechno dobře, jestli umím nasadit třeba správně laso žirafě na krk a podobně. On samozřejmě vystoupil z letadla a neměl klobouk. Tak jsem ho upozornil, že si v těch vedrech musí aspoň něco omotat kolem hlavy. Jenže on mě odbyl: „A ty seš chytrej člověče! Já jsem tady prožil takových expedic!“ Nic si na hlavu nedal, samozřejmě se spálil a měl úpal. Ale jinak jsem od něj samozřejmě sbíral rady a zkušenosti. Vždyť on udělal sedm velkých expedic a jednu menší. Do republiky přivezl na dva tisíce exotických zvířat. Zpětně jsem si pak uvědomil, že jsem mu hrozně vděčný. I za maličkosti. Důležité je si uvědomit, že člověk se vůbec nemusí vrátit třeba z lovu mláděte žirafy. Prostě ho nemusí přežít. Stačí udělat jednu chybičku, jednu malou hloupost. Děda ale i v sedmašedesáti letech v Africe dokázal poznat stopy lvů, buvolů a jiné zvěře. To bylo neskutečné, na to nikdy nezapomenu.

FOTOGALERIE ZDE

Pavel Cajthaml
Trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena