Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 01.10.2022
Přesný čas: 15:53 Svátek: Igor Zítra: Olivie

KRONIKÁŘ A ČESTNÝ OBČAN MĚSTA ANTONÍN JUST SLAVÍ DEVADESÁTINY

článek vytvořen 27. 08. 2011, přečetlo si ho 3145 lidí

Trutnov - Úctyhodného jubilea se v neděli dožívá místní kronikář Antonín Just. Historik a autor neuvěřitelného počtu padesáti tří městských kronik, držitel Kulturní ceny města za rok 1991 a od roku 2001 Čestný občan města Trutnova oslaví v neděli 28. srpna devadesáté narozeniny.
V Trutnově znají profesora Antonína Justa z jeho práce skoro všichni. Aspoň od pohledu. Chodí na kulturní, společenské a sportovní akce ve městě - už neuvěřitelných 53 let. Tak dlouho totiž píše městskou kroniku. Devadesáti let se dožije letos 28. srpna. Stále je čilý, akční a plný odhodlání pokračovat v práci s kronikou. Přes značné zaneprázdnění si našel čas na rozhovor.

Pane profesore, jak dlouho už píšete městskou kroniku?
Od roku 1958. Do té doby se po válce vlastně psala - nepsala. Byla tu jen pamětní kniha tehdejšího ředitele muzea Josefa Šabackého. Ale jen do padesátých let. Snažil jsem se proto při začínajícím kronikaření chybějící léta alespoň částečně doplnit.



Jaké byly vaše začátky?
Obrazně řečeno, byl jsem hozen do rozjetého autobusu. Nikdo mi nic nepředal, ani nesdělil nějaké zkušenosti. Začátky byly přirozeně těžké. Když jsem si měl zvolit formát kroniky, tak dnes už nevím proč, jsem si zvolil rozměr 40 na 50 centimetrů. Jenže to nejsou stránky, ale doslova strany. Psaní do horních řádků bylo dlouho obtížné, dokud jsem to nevyřešil sklopeným stojánkem pro kroniku jako kdysi v klášterech.

Co vám nejvíc chybělo?
Samozřejmě kontakty. Ty jsem si vytvořil časem. V začátcích jsem byl odkázán asi na stovku zdrojů informací, dnes jich je už na dvě stě.

Kroniku píšete ručně. Musel jste si asi koupit hodně propisek, ne?
Ze začátku jsem psal plnicím perem, kterých jsem v jednom roce třeba několik rozskřípal, také špatně pouštěla inkoust. Takže to vyžadovalo jejich časté namáčení. Bylo to svým způsobem utrpení psát. Dnes jsou už náplně lepší, vydrží déle.

A co když jste se přepsal nebo udělal chybu?
V kronice by se samozřejmě škrtat nemělo. Proto jsem musel psát velmi pozorně, pomalu a čitelně. Psaní kroniky pro mě bylo i takovou školou trpělivosti. Stránkový přepis z konceptů, výročních a jiných zpráv zabíral časově hodně práce, někdy až hodinu. Některé kroniky se postupně rozrostly až na neuvěřitelných pět set stran.



Píšete rovnou načisto přímo do kroniky?
Koncepty nebo šmíráky prakticky nedělám. Mnoho poznámek nebo podkladů mívám, ale jinak to píšu přímo do kroniky. S tou letošní mají trutnovské kroniky celkem už 20 tisíc 584 stránek - ta poslední jich čítá 474. Kroniky za poslední léta, uložené ve Staré radnici a další pak v Okresním archivu, zabírají už hodně velký prostor. V kůži vázané mají některé sílu až dvanáct centimetrů a váží kolem patnácti kilogramů.

Přiznejte popravdě, nebolí vás z toho psaní ruka?
Ruka ani ne. Ale pochopitelně určitá únava přijde. Ale už jsem si zvyknul. Každý den musím něco napsat, abych byl spokojen. A zatím se mi ruce netřesou, vcelku to dobře jde.

Máte denní dobu, kdy píšete nejraději?
Ne. Je jedno, zda píšu ve dne nebo v noci, ráno či odpoledne, bez ohledu na neděle, svátky a prázdniny. Těžko je mi už bez kroniky být. Jednou asi před třiceti lety jsem ji psal i při pobytu v lázních.

Jak lidé vnímali kroniku v minulosti? Co třeba v roce 1968 při vpádu sovětských vojsk do Československa?
Záznamy toho, co se dělo, se zapisovaly tak, jak probíhaly. Když bylo něco proti mé vůli, třeba tehdejší projev stranického tajemníka, tak jsem dal jeho řeč do uvozovek. Prostě jsem napsal, že to tak řekl, připsal jeho jméno. A tak to zůstalo beze změn a úprav.

A co zápisy v trutnovské kronice Simona Hüttela, jejichž překlad a vydání se připravuje?
Simon Hüttel je mým vzorem svou pečlivostí a zajímavostí zpráv. Jeho věnování kroniky „milované vlasti, ctihodné radě a občanům města Trutnova“ zavazuje po letech i mě.

ANTONÍN JUST
- narozen 28. srpna 1921 v Červeném Kostelci, maturoval r. 1941 na gymnáziu v Hradci Králové
- v letech 1942 a 1943 byl nuceně nasazený ve Vídeňském Novém Městě, další dva roky války se skrýval policejně nepřihlášen a bez potravinových lístků na různých místech
- po válce vystudoval filozofickou fakultu v Praze (filozofie a dějepis)
- od roku 1947 žije v Trutnově; učil na gymnáziu, lesnické, zdravotnické a průmyslové škole
- v letech 1959 až 1968 byl ředitelem zdravotnické školy
- za svůj postoj proti sovětské okupaci Československa byl z funkce ředitele odvolán
- městskou kroniku vede od roku 1958
- kromě četných příspěvků do novin a časopisů vydal na deset publikací (například 700 let města Trutnova, Trutnov známý neznámý, Pohlednice Trutnova, Trutnovské sakrální stavby, Národní dům. V roce 750. výročí založení města knihu Trutnov trochu jinak se stovkou barevných obrázků od výtvarníka Josefa Vika.
- vydal básnické sbírky: Ještě ohlédnutí, Žena.
- v roce 1990 byl v celostátní soutěži kronikářů měst nad 20 tisíc obyvatel vyhodnocen v Národním muzeu v Praze jako první.
- za rok 1991 mu byla udělena Kulturní cena města Trutnova
- v roce 2001 dostal Čestné občanství města Trutnova

Nemáte někdy s odstupem času pocit, že jste určité události mohl do kroniky zachytit jinak?
Ani ne. Spíš si říkám, že určitá událost měla mít v kronice třeba jiný rozsah.

Co je při psaní kroniky nejtěžší?
Výběr. Akcí a událostí je ve městě někdy až příliš mnoho. Do kroniky se nemůže vejít všechno. Vybrat o čem a v jakém rozsahu se bude v kronice psát, to opravdu není snadné.

Dostal jste se kvůli kronice do prekérní situace?
Když jsme se jednou s kolegou a fotografem Karlem Hybnerem chtěli dostat do špice věže kostela, abychom odtud zdokumentovali Trutnov. Bylo to v lednu, nevím, zda jsme se klepali více zimou nebo strachem z výšky. Jindy jsme zase do věže vlezli, když tam opravovali hodiny. Dovnitř jsme se dostali, ale než jsme vyšli ven, opravářům zřejmě skončila šichta a my zůstali ve věži zamčení. Dostali jsme se ven jen s velkými potížemi. Nakonec jsme museli slézt po venkovním lešení, z kterého tehdy dělníci opravovali fasádu kostela. Po velkých žádostech nás svezli dolů na zednické plošině. Bylo to hodně riskantní.

Spousta akcí se každoročně opakuje a má velice podobný ráz. Nevadí vám to?
Snažím se vždy nalézt něco nového, zajímavého i poučného. Platí i v trutnovské historii, že vlastně není „nic nového pod sluncem“. Je třeba se z toho ale poučit. Jsou to například dnes zaváděné alternativní tresty, výběrová řízení a další. Ne vždy se však dovedeme poučit. Historie je přece velkou učitelkou života.

Kolik hodin strávíte nad kronikou?
Prakticky celý den. Obstarávání a zápisy jsou
skoro bez konce. Časově se také prolínají. Zatímco uplynulý rok se až do června dopisuje, nabíhají už od ledna záznamy pro rok další.

Co byste popřál kronice do dalších let?
Aby se jednou můj pokračovatel také plně sžil s městem, zamiloval si ho a vedl k tomu i spoluobčany. Aby se tu cítili doma a přispívali k jeho dalšímu rozvoji. Mohu něco dodat, pane redaktore?

Povídejte!
Má kronikářská práce by nebyla možná bez podpory radnice a přátel. Pěkné zázemí mně vytvářela a při psaní kroniky přímo i pomáhala až do roku 2003 manželka Tonička. To mi dnes moc chybí. A důležitá je také práce mého spolupracovníka, fotografa Karla Hybnera. Město dokumentačně zachycuje už od roku 1970. Jeho kazdoroční výstavu kolem dvou tisíc fotografií v barevném provedení mohou zároveň s psanou kronikou zhlédnout občané ve Staré radnici při zářijových Dnech evropského dědictví.

Pavel Cajthaml
Trutnovinky.cz
Foto: Jiří Jahoda

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena