Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 05.12.2016
Přesný čas: 01:26 Svátek: Jitka Zítra: Mikuláš

SNAŽÍM SE VYTVOŘIT OSTROV KLIDU V USPĚCHANÉM SVĚTĚ, ŘÍKÁ MALÍŘ

článek vytvořen 10. 08. 2011, přečetlo si ho 3233 lidí

Trutnov - Na první pohled vypadá trochu jako hipík. Dlouhé vlasy na ramena, neodmyslitelný klobouk na hlavě a veselý smích. To je malíř Robert Fürbacher (41). Tvoří v krásném, světlém ateliéru v budově, která přiléhá k zadní části Základní školy R. Frimla.
Jeho dny jsou tam ale sečteny. Do 1. září musí prostory uvolnit. „Teď usilovně hledám nový ateliér,“ posteskl si. Jeho práce se vyznačuje sytými barvami. Pestrobarevnost a vznikající výjevy promlouvají pocitovou otevřeností.

Ještě nikdy jsem vás neviděl bez klobouku. Jde o nějaký rituál nebo vzpomínku?
Vzpomínka to není. Klobouky mám prostě rád, tento už je třetí. Ten první jsem si koupil v Holandsku a daroval ho kamarádovi. Ten, co nosím teď, mi přivezl kamarád z Austrálie. Cítím se v něm dobře, tak ho stále nosím. Odkládám ho jen doma, když maluji nebo jdu spát.



Co se stalo, že jst
e se jako třináctileté dítě ocitl v Nizozemsku?
Jsem rozený Trutnovák. Moji rodiče se rozešli ještě předtím, než jsem se narodil. Vyrůstal jsem u babičky a dědy. Když mi byly tři roky, maminka si našla holandského přítele a přestěhovala se oficiálně do Holandska. Protože jsme žili v jiném systému, trvalo deset roků, než mě tam pustili. Máma celou dobu žádala, abych se za ní mohl jet podívat. Pak se to podařilo, vyrazil jsem a už jsem tam zůstal.

Nechyběli vám trutnovští kamarádi?
Byl jsem tady docela výbojné dítě, ale po odchodu do zahraničí jsem se musel úplně změnit. Tím, že jsem odešel nelegálně, věděl jsem, že se už nemůžu vrátit zpět. Musel jsem vymazat minulost, aby mě to netrápilo. Netušil jsem, že se to tady změní a budu se moci vrátit. Začal jsem nový život. Neznali jsme žádné Čechy. Jediný, s kým jsem mluvil česky, byla matka.

Bylo pro vás těžké adaptovat se v neznámém prostředí? Jak jste se vypořádal s jazykovou bariérou?
Bylo to ohromně obtížné. Pamatuji se, když jsem tam přijel, mamka zapnula televizi a ničemu jsem nerozuměl. Tu cizí řeč jsem absolutně nechápal. Protože jsem ale žil jen mezi Holanďany, tak se to brzy změnilo. Během půl roku jsem začal rozumět a za rok už jsem mluvil holandsky. Děti jsou prostě v tomto směru vnímavější než dospělí.



Jaké jste byl dítě?
Myslím, že jsem nebyl moc hodné dítě. Byl jsem pořád venku s kamarády, pral jsem se, prostě normální kluk. V Holandsku, když jsem ještě nerozuměl, jsem se stáhl do ulity. Úplně mě ten odchod změnil. Trochu se na nás jako cizince dívali přes prsty. Nemělo příliš cenu se nějak vymezovat, obrátilo by se to proti mně.

Měl jste už v dětství jasno, čemu se chcete věnovat?
Tak to vůbec ne. Nedávno jsem se o tom bavil s matkou a ta říkala, že jsem asi tři roky vykřikoval, že chci být v dospělosti Karel Gott. Neměl jsem v tom jasno, ale už můj dědeček, když se díval na moje ruce, říkal, že budu buď zloděj, nebo umělec.

Kdo nebo co vás nasměrovalo ke kreslení a malování?
Jako dítě jsem maloval a kreslil, ale intenzivně jsem se tomu nevěnoval. Spíše jsem tíhnul ke sportu. V Holandsku jsem přišel s vizí, že se dám na elektroniku. Začal jsem tento obor studovat na střední škole, ale nakonec jsem skončil se slovy, že mě to už nezajímá. Nebyla to moje parketa. Matka tomu nebyla moc nakloněná a ptala se, co chci dělat. Tři týdny jsem o sobě přemýšlel a pak jí oznámil, že chci být umělcem. Ani nevím, jak mě to napadlo.



Vystudoval jste tedy soukromou uměleckou akademii v Rotterdamu. Jakou měla úroveň? Kam vás posunula?
Původně jsem chtěl jít na státní uměleckou školu, ale protože mi scházely školní diplomy za uzavřené studium, tak mě nepřijali. Proto jsem šel požádat o přijetí na soukromou akademii. Tam je zajímalo hlavně to, co umím, a vybrali mě. Škole scházela teorie dějin umění a historie. Váha se přikládala především praxi. Mým učitelem byl malíř, který rozpoznal můj talent a hodně se mi věnoval. Vyučil mě staré holandské technice, a to je můj základ. Teď se mi to hodí a používám tuto techniku i v současných abstraktních obrazech.
 
Co jste tehdy maloval?
Maloval jsem krajiny, zvířata, holandské mlýny. Prostě všechno, na čem se dá hodně naučit. Je to nejlepší základ. Doma jsem mimo to dělal tvorbu, která se blížila grafice spojené s malbou. Mělo to i ten důvod, že jsem tehdy neměl moc peněz na barvy a plátna. Grafiky jsem sice vystavoval, ale i když se to lidem líbilo, moc to nekupovali. Holanďané preferují malbu před grafikou. Zatímco u nás má grafika velkou tradici, jim je cizí. Přešel jsem proto na malbu. Měl jsem dokonce galeristu, který se mě ujal a ze začátku mi hodně pomohl.

Po škole jste začal velmi intenzivně vystavovat. Co pro vás znamenají výstavy?
Vždycky to pro mě byla odezva na to, co jsem se snažil do díla vložit. V ateliéru se uzavřu do vlastního světa a chci lidem ukázat, jaký ten svět je. Ne vždy se to setkalo s pochopením, ale občas se někdo našel, kdo mě potěšil tím, že pochopil, co dělám. Vzpomínám si, že jsem jednou vystavoval v domově důchodců a přijela ke mně na vozíčku stará paní a říká: „Od té doby, co tady visí vaše obrazy, tak mám zase chuť žít, každé ráno vstát a jít dolů. Vůbec jsem už neměla chuť, ale úplně se to změnilo.“ Tak to byl pro mě největší kompliment.

Proč jste se vrátil do rodného Trutnova a proč až v roce 2008?
Roky v Holandsku jsem se zabýval jen uměleckou kariérou. Viděl jsem to tehdy velice pozitivně. Dostával jsem se do stále lepších galerií, moje obrazy byly dobře hodnocené. Návrat jsem vůbec neřešil. Do Trutnova, když už to bylo možné, jsem se jezdil nabít. Pak jsem se vracel zpět do svého ateliéru. Ten krok k návratu jsem chtěl udělat už v roce 2000, ale z nejrůznějších důvodů to nevycházelo. Potom k tomu došlo. Poslední tři roky před návratem jsem už měl Holandska plné zuby. Je to trochu umělá země a měl jsem i deprese. Tak jsem se rozhodl a přestěhoval se domů, do Trutnova.



Splnil návrat vaše očekávání?
V zásadě ano, i když jsem měl iluze, některé věci jsem si idealizoval. Brzy jsem se ale iluzí zbavil. Bylo to jiné než v Holandsku, ale nelituji toho kroku. Samozřejmě bych byl rád, kdybych se tady mohl více začlenit, ještě o mně ví málo lidí, přece jen jsem byl dlouho pryč. Je to někdy těžké.

Jaký je rozdíl mezi českou a nizozemskou výtvarnou scénou?
Dokud jsem bydlel v Holandsku, tak jsem bral tamní obyvatele jako umělecké barbary. Koupí obraz jen když je na něm tulipán, kravička, mlýn a podobně. Jsou ale ochotni za originál zaplatit, což u nás zase není tak běžné. Češi ale obrazy umějí ocenit. Co se týče umělců, Češi jsou skutečnými umělci. U Holanďanů převažuje duch byznysu. Dá se to pochopit, protože jinak tam umělec nemá moc šancí k prosazení. Já ten obchodní duch nemám a někdy to bylo skutečně hrozné. Proplouval jsem mnohdy s obtížemi a jedl třeba tři týdny jen chleba s medem. Hledal jsem kvůli tomu různé alternativy, abych se uživil. Například jsem dělal tetování, abych si vydělal na plátna a barvy. Několik posledních roků jsem dělal pro jednu firmu, která pro personál pořádala oslavy. Já jsem spoluorganizoval výtvarnou scénu. Zaměstnanci se pak na moje téma interaktivně podíleli na tvorbě třeba velkého obrazu.

Vaše obrazy jsou charakteristické výraznou barevností. Čím vás barva fascinuje?
Miluju barevnost a odpovídá to mé povaze, mému vnitřnímu založení. V poslední době se u nových obrazů snažím docílit barev, které nejsou běžné. Překrývám různé odstíny, které se k sobě ani moc nehodí, a jak se mění světlo, tak se mění i barvy na obraze.
 
Máte poměrně velký výtvarný rozptyl od grafiky, přes digitální grafiku, impresionistické výlety, pop art až abstrakci. Je ta různorodost pro vás důležitá? Čemu dáváte přednost?
Překonal jsem ten bod, který má asi každý umělec: dělat jen to, co mu sedí. Začal jsem dělat všechno včetně portrétů, krajin a podobně. Samozřejmě mojí prioritou je abstrakce. V tom jsem se našel. Pohltila mě otevřeností. Je tam stále možnost se dostat někam jinam, kam se nikdo jiný ještě nikdy nedostal. Abstrakce nabízí volnost a otevřenost.

Není ale abstraktní malířství už trochu passé?
Je fakt, že abstrakce se moc nevyvíjí a není ani nijak extrémně žádaná. Mám ale pocit, že moje obrazy už nejsou ryzí abstrakcí, protože něco jasně vyjadřují, kdežto abstrakce je v tom nejasná. Je na divákovi, aby si v ní něco pro sebe našel. Já se snažím v obrazech docílit toho, aby byly spíše meditativní, aby barvy nějak na člověka působily, protože každá má svoji funkci. Když si někdo udělá čas, postaví se zklidněný před můj obraz, může ho to někam pocitově posunout a nemusí obrazu nutně rozumět.



Řekl jste, že je zázračné vytvořit z ničeho něco v tomto chaotickém světě. Co jste tím přesně myslel?
Současný venkovní svět mně přijde hodně uspěchaný a na lidi je vyvíjen velký tlak. Lidi nedostanou možnost se uklidnit, zpomalit. V tom chci svými obrazy vytvořit ostrov klidu, protože se barvami snažím dát na bílé plátno klid a pohodu, aby to diváka uklidnilo. To je myslím smysl toho výroku.

Když vytváříte obraz, co je nejdůležitější? Obrazotvornost, talent nebo pracovitost?
To je těžká otázka. Ze všeho nejvíc je pro mě důležitá imaginace. Když jsem začal malovat, tak bych se přikláněl spíše k talentu, protože jsem měl v hlavě obraz, který jsem však nedokázal přesně namalovat. Později jsem dospěl k tomu, že když člověk postrádá imaginaci, technika a talent mu moc nepomohou.

Jste rychlý malíř, nebo vaše obrazy vznikají pozvolna?
Nejsem vůbec rychlý malíř. Na abstraktním obrazu pracuji i několik týdnů. Každá abstrakce se skládá nejméně z dvaceti vrstev, aby povrch nepraskal, dostal žádoucí světlo, aby se odrážely odstíny. Trvá to hodně dlouho. Začínám akrylem, který schne rychleji, a pokračuji olejem. A to práci samozřejmě zpomaluje. Maluji souběžně více věcí, ale mám i zakázky.

Dokážete se snadno odpoutat od volné tvorby k zakázce a naopak?
Nemám s tím žádné problémy. Zpočátku jsem měl k zakázkám averzi, protože jako každá tvůrčí osoba nechci dělat to, co mi moc nesedí. Změnilo se to, protože jsem pochopil, že i takové věcí jsou prospěšné pro zdokonalení techniky. To pak mohu použít pro autorskou tvorbu. Spíše mě to obohacuje, než omezuje.

Zajímá vás názor laiků či kolegů na vaše obrazy?
Samozřejmě, ale beru to s odstupem. Co člověk, to jiný názor, to už vím dávno. Kritické připomínky mi nevadí, mám myslím nadhled a odstup. Domnívám se, že každý umělec by měl být sebekritický.

Je pro výtvarníka Trutnov dostatečně inspirativním městem?
Pro výtvarníka je Trutnov určitě inspirující, otázkou je, zda je to prostor, v němž se dá tvorbou uživit. V malém městě je to jistě obtížné, ale nechci se přesunout někam do Prahy.



Jste součástí Spolku podkrkonošských výtvarníků. Kdy a proč jste se stal členem?
Před dvěma lety jsem byl pozván na jejich spolkovou výstavu jako host do Staré radnice. Pak už jsem ve spolku zůstal. Je mi tam dobře a s kolegy výtvarníky si rozumím.

Jaká je podle vás budoucnost závěsných obrazů? Neuvažoval jste, že se svezete na dnešní módní vlně konceptuálního umění nebo videoartu?
Mě to neláká. Já miluju malování ve všech formách na plátno i na zeď. Třeba kolega Roman Schroll dělá stříkací pistolí obrazy technikou air brush. To by mně zcela jistě usnadnilo práci, ale já mám rád ten dotyk štětce na plátně. Obavu o budoucnost závěsných obrazů určitě nemám.

Kdy jste při tvorbě nejspokojenější?
Vždycky. Ať mám jakoukoli náladu nebo jsem v jakémkoli rozpoložení. Když vezmu do ruky štětec a začnu malovat, tak se přepnu a jsem ve vlastním světě. To jsem nejspokojenější.

Stýská se vám někdy po Holandsku? Vracíte se tam?
Vůbec ne. Nevracím se tam a ani třeba na dovolenou se tam nechystám. Myslím, že tato životní etapa je za mnou a nemám důvod tam jezdit.

Hynek Šnajdar
Trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek

ROBERT FÜRBACHER

- narodil se 15. ledna 1970 v Trutnově
- v letech 1983 až 2008 žil v Nizozemí
- vystudoval soukromou uměleckou akademii v Rotterdamu
- absolvoval asi 75 výstav v Holandsku, Belgii, Polsku a ČR
- věnuje se abstraktní malbě i zakázkové tvorbě
- žije v Trutnově

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena