Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 24.05.2022
Přesný čas: 09:49 Svátek: Jana Zítra: Viola

NA CESTÁCH (I.): MEZI INDIÁNY JSEM BYLA TROCHU JAKO EXOT, ŘÍKÁ FALTOVÁ

článek vytvořen 04. 04. 2011, přečetlo si ho 2740 lidí

Trutnov - Má ráda cestování. Proto začala dělat průvodkyni a s turisty sjezdila kus světa. Za srdce ji však vzalo Peru, kde sama strávila čtyři měsíce a mimo jiné pobývala ve vesnici mezi indiány. Rok co rok se tam vrací. To je Iva Faltová (46), ředitelka Speciální základní školy v Hostinném, která říká: „Cestování je droga.“

Interview s Ivou Faltovou je prvním z šesti rozhovorů, které vyšly v dubnovém čísle časopisu Trutnovinky s podtitulem Na cestách a které přetiskujeme v plném, nezkráceném znění.

Jste dobrodružná povaha?
Někdo mě tak možná vidí, ale já si to o sobě nemyslím. Možná trochu vybočuji tím, že podstupuji cesty, na které se ne každý odváží vydat.
 


Máte ráda výzvy?
Určitě. Proto jsem se vypravila na půlroční cestu do Latinské Ameriky. Láká mě poznávat nové lidi, nové kraje, zažívat situace, do kterých se při krátkém běžném cestování nedostanete.

Je pro vás cestování vášeň? Co vám přináší?
Určitý druh vášně to je. Mám ráda nové zážitky a ty cesty je přinášejí. Je to určitě droga. Jakmile člověk začne cestovat, musí na to navazovat další a další cesty. Cestování mi přináší kromě poznání nových lidí a kultur, také splnění snů, volnost a svobodu.

Jako průvodkyně cestovní kanceláře jste jezdila po celém světě. Proč jste si pro svůj několikaměsíční pobyt vybrala právě Peru?
Začínala jsem jako průvodkyně cestami po Evropě. Většinou to byly cyklistické zájezdy. Vztah k Latinské Americe vznikl předtím, než jsme navázali přátelství se školou v peruánské Queromarce. To mi zprostředkovala Olga Vilímková, zakladatelka nadačního fondu Inka. Se školou jsme si na dálku začali vyměňovat obrázky a dárky. To bylo ještě předtím, než jsem se na jihoamerický kontinent vydala. V roce 2006 jsem se zájezdem odcestovala do Peru a v roce 2008 na to navázala půlroční cesta do Jižní Ameriky, při níž jsem čtyři měsíce strávila v Peru. Pobyt zahrnoval cesty pro nadační fond Inka, návštěvy horských vesnic a tamních obyvatel.

Kam vedly vaše kroky v této zemi?
Projela jsem všechny oblasti – hory, džungli, pobřeží, až k jezeru Titicaca. Nejvíce času jsem strávila v departementu Cusco, kde Inka funguje a kde jsou vesnice a školy, které podporujeme.



Co zajímalo indiány, když se s vámi setkali?
Když jsem cestovala sama do oblastí, kde turisté nejezdí, byla jsem trochu za exota. Blondýna sama v horách v kaňonu Cotahuasi budila pozornost. Musím ale říct, že mi všichni nabízeli pomoc. Za celý půlrok jsem se nesetkala s žádným negativním zážitkem, který se nabízí, když žena cestuje sama.

Jak vás přijali? Byli přátelští nebo spíše nedůvěřiví?
Přijali mě dobře a byli přátelští. Před cestou kaňonem Cotahuasi zpět do civilizace mě místní lidé posadili do autobusu, a když viděli, že jsem málo ustrojená, tak mně poskytli deky. Starali se o mě jako o vlastní.

Popište své pocity, když jste se náhle z našeho kulturního prostředí ocitla v prostředí naprosto neznámém a kulturně odlišném. Co vám v tu chvíli šlo hlavou?
Když jsem v roce 2006 přišla poprvé ke kmeni Queros, myslela jsem si, že jsem se dostala o několik staletí zpět do prvobytně pospolné společnosti, byl to kulturní šok. Po třech dnech putování v horách jsme přišli k tamní vesnici. Byl tam domeček z kamene a s travnatou střechou. Před ním ležely kusy masa, které se sušilo na slunci. Pro Evropana dost nepředstavitelné. Bylo to ale prosté. Kráva spadla do propasti a maso bylo potřeba zpracovat a usušit. Tento zážitek byl tak silný, protože byl první. Lidé ve vesnicích pracují v primitivních podmínkách na poli, chodí na boso v nadmořské výšce čtyři tisíce metrů, je to skutečně tvrdé. Hrozně na mě působily omrzlé tváře malých dětí, které chodí rovněž na boso nebo v sandálech z pneumatik. Časem si na to ale člověk zvykne. Jak se tam každý rok vracím, už mi to nepřijde tak neobvyklé.

Věděli vůbec, odkud jste přijela? Měl někdo z nich povědomí o tom, kde je Česko?
Někteří vůbec nevěděli, kde je Česká republika. To se poznalo snadno. Zeptali se: Odkud jsi? A já jsem odpověděla, že z České republiky. Oni na to: Aha. Jak tohle řekli, bylo jasné, že nevědí, kde to je. Někteří si zase vybavili Československo, to bylo pozitivní a překvapující. V Cuscu, kde působí Inka, je devizou, že jsem z České republiky a spolupracuji s tímto fondem. Obyvatelé vesnic, kde podporujeme děti a školy, nás přijímají velmi vřele, protože jsou za pomoc hodně vděční. Když přijedu do Queromarcy, tak se přivítání změní ve skutečnou slavnost.



Mohla byste popsat rozdíly v mentalitě a chování Čecha a domorodého obyvatele Peru? V čem se nejvíce lišíme a co nás naopak spojuje?
Chudí vesničané se musejí starat o to, aby přežili v tvrdých podmínkách, což my nemusíme. Snaží se něco vypěstovat na polích, aby měli zajištěnou obživu a nasytili děti, kterých mají většinou hodně. Mají ale velmi kladný vztah ke vzdělání. Rodiče už vědí, že pokud jejich děti budou vzdělané, tak mají perspektivnější budoucnost. Děti chodí do školy rády, což u jejich českých vrstevníků není pravidlem. Hodně tam pohromadě drží rodiny. Když například dítě osiří, postará se o ně rodina. Myslím, že se radují z úspěchů ostatních. My samozřejmě žijeme v úplně jiných, nesrovnatelných podmínkách. Většinou máme určitý stabilní příjem, nikdo z nás neumírá hlady, máme spoustu koníčků a zájmů. V peruánských vesnicích se tyto relativně bezúčelné činnosti neprovozují. Obyvatelé dělají jen praktické věci, které vedou ke starosti o živobytí. I když už vědí, že by se mohli mít lépe a touží po tom. Spousta mladých lidí opouští vesnice a jdou za zdánlivě lehčím živobytím do měst. Často však končí na okraji měst ve slumech bez práce a zcela na dně.
 
Bylo složité se s nimi domluvit?
Všechny děti a mladí lidé mluví španělsky. Jen staří obyvatelé ještě používají domorodý jazyk kečua. Cestou jsem se učila španělsky, ale když člověk chce, tak se dorozumí s každým.

Češi jsou spíše ateisté. Je pro domorodé obyvatele Peru důležitá víra v Boha?
Víra v Boha je pro ně velmi důležitá. V Peru a mezi indiány funguje tak zvaný synkretismus. To znamená, že vyznávají svoje původní přírodní božstva i křesťanství. Víra v Pachamamu - Matku Zemi je stále velice silná, ale Španělé tam přinesli křesťanství, takže vyznávají oboje. Absolvovala jsem několikadenní pouť ke Qollor Riti, kde je toto spojení krásně vidět. Domorodci mají s sebou hudební nástroje, jídlo, s nimi jdou malé děti. V horách v oblasti Ausangate stojí křesťanský kostel a v jeho okolí lidé nejdříve vykonávají přírodní obřady. Mají u sebe různé předměty – přání a modlí se, aby se jim splnila. Třeba otec rodiny chce mít dopravní firmu a donese si hračku nákladního auta. Je to součást přírodního obřadu. Ten předmět ale také potom přinesou do kostela, kde si ho nechají posvětit. Potom se jde do nejvyššího sedla prosit Apuy, bohy hor, o splnění přání.




Češi si také skoro pořád na něco stěžují. Jak je to v Peru?
Myslím si, že si také stěžují. Chtěli by třeba více lam nebo ovcí, mít lepší dům. My spíše chceme nové auto, více peněz a podobně.

Jak si tamní lidé pomáhají v nouzi?
Je to samozřejmost. Když je potřeba například postavit dům, vesničané se sejdou a podílejí se na stavbě. Je to dobře vidět i na práci nadačního fondu Inka. Pokud vesnice chtějí třeba knihovnu nebo domky, které fond zainvestuje, obyvatelé mají za úkol poskytnout pozemek, vyrobit cihly a postavit dům. To se vždy zmobilizuje celá vesnice.
 
Tuší indiáni z kmene, který jste navštívila, jak to chodí v civilizaci mimo jejich domov?
Do 60. let byli Queros obávaným kmenem. To se však mění. Vznikají cesty i do hor. Takže oni vědí, jak civilizace vypadá. K tomuto kmeni jezdí esoterici z celého světa, protože kmen Queros se vyznačuje velkými šamany.

Co se vás na místě osobně dotklo nebo ve vás zanechalo nezapomenutelnou vzpomínku?
Hlubokým zážitkem pro mě byl náročný trek v Ohňové zemi. Velmi silným zážitkem bylo, když jsem jela k peruánskému kmeni Ashaninků. K nim jsem cestovala hodiny na korbě rychle jedoucího nákladního auta, přes neustálé výmoly na cestě. To se mi chtělo brečet. Ta cesta v autě trvala dlouhých devět hodin, teprve potom se objevila vesnice. Vždy ale, když to bylo náročné a těžké, tak z toho mám nejsilnější zážitky.

Když jste se vrátila domů, na co se vás lidé nejčastěji ptali?

Psala jsem o cestě blog a zjistila jsem, že ho četla spousta lidí, přátel, kamarádů, známých i neznámých. V Hostinném ho také hodně lidí četlo a měla jsem od nich odezvy. Po návratu jsem se setkala s hezkým zájmem. Dělala jsem také besedy s promítáním. Podle reakcí bylo vidět, že to lidi zajímalo. Ráda ty zážitky zprostředkovávám, protože vím, že ne každý se tam dostane nebo bude mít odvahu odcestovat.
 


Udržujete s tamními indiány stále kontakt? Pozvala jste je do Čech nebo udržujete kontakt jen na dálku?
Měli jsme u nás spoustu návštěv v rámci nadačního fondu Inka. V době, kdy jsem byla na cestě, přijela k nám do školy skupina peruánských vysokoškoláků a koordinátorů. Loni byl u nás student Edison. Jeho tatínek, který byl alkoholik a už zemřel, ho jednou praštil klackem do hlavy a poškodil mu oko. Peruánští lékaři mu nedokázali pomoci. V zájezdu, který jsem do Peru provázela, byli dva špičkoví oční chirurgové z České republiky. Edisona se podařilo dostat k nám a naši lékaři mu pomohli.

Dokážete si představit, že byste přesídlila do Peru natrvalo?

Když přemýšlím, proč pořád jezdím do Peru, tak asi proto, že to tam mám moc ráda. V těch nuzných podmínkách bych asi natrvalo žít ale nedokázala. Pro život je to náročné. Něco jiného je město, kde je zázemí, na které jsme zvyklí u nás.

IVA FALTOVÁ
Narodila se v roce 1964
Je ředitelkou Speciální základní školy Sluneční v Hostinném
Pracuje pro cestovní kancelář jako průvodkyně a pro nadační fond Inka
Žije v Hostinném

FOTOGALERIE ZDE

Hynek Šnajdar
Trutnovinky.cz
Foto: Archiv Ivy Faltové

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena