Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 26.06.2017
Přesný čas: 20:49 Svátek: Adriana Zítra: Ladislav

I OBYČEJNÝ HRNEK MÁ DUŠI A MŮŽE BÝT TAKÉ UMĚNÍM, TVRDÍ KERAMIČKA

článek vytvořen 09. 12. 2010, přečetlo si ho 2641 lidí

Trutnov - Když přijíždíte k domku Ireny Hirai (50) v Žacléři - Bobru, hned je jasné, že zde žije keramička. Všude jsou hromady dříví a u domu stojí velká jednokomorová pec na keramiku zvaná Noborigama. Vliv japonského umění je v tvorbě umělkyně patrný, protože se svým mužem v Japonsku deset let žila. „Keramika v Japonsku je nesymetrická s přírodními vlivy,“ uvádí keramička.
Když přijedu na jakýkoliv jarmark nebo trh, z většiny stánků se keramika v různých podobách jenom hrne. Není té keramiky příliš?
Keramiky je určitě dost, ale po roce 1989 jí bylo ještě více. Už ten počáteční boom prošel určitým sítem, protože odpadli lidé, kteří v tom viděli příležitost ke zbohatnutí. Když se řekne keramika, většina lidí to má spojené s trhy a jarmarky. Já se raději pohybuji jinde.

Vnímala jste keramiku už jako malé dítě ve Rtyni v Podkrkonoší, kde jste prožila dětství?
Ráda jsem malovala, keramika kolem mě moc nebyla. Občas tatínek přinesl z dolů hlínu, tak jsem modelovala. Nechodila jsem ani do tehdejší Lidové školy umění.


Keramička Irena Hirai bydlí v rodinném domku v Žacléři, kde má také ateliér ...


 ... tam také vytváří originální umělecká díla.

Vzpomínáte si na určující okamžik, kdy vás to takříkajíc dostalo?
Přemýšlela jsem o tom, jaký výtvarný obor budu studovat. Slyšela jsem o škole v Bechyni a jeli jsme se tam s rodiči podívat. Moc se mi tam líbilo. Bohužel jsem nedostala doporučení a šla jsem do Police nad Metují, kde jsem se vyučila uměleckým keramikem. Byla tam stará dílna z první republiky s pecí na uhlí. I když to byla hrozná dřina, poznala jsem keramiku úplně od základů. Bylo to pro mě hodně důležité období.

Co bylo potom?
Věděla jsem, že kvůli ne příliš dobrým kádrovým posudkům musím být hodně dobrá. Proto jsem jezdila k malíři Kodymovi do Náchoda, kde jsem se připravovala. Teprve potom jsem udělala zkoušky a šla jsem na Uměleckoprůmyslovou školu do Bechyně.

V jakém smyslu byla keramická škola v Bechyni důležitá?
Už tehdy byly umělecké školy jinačí než jiné střední školy. Byli tam talentovaní studenti, kteří měli stejné zájmy. Dobře se mezi nimi pracovalo. Profesoři tam byli v té době také výborní. Byl to svět sám pro sebe. Škola v Bechyni má velkou historii a studenti se tam naučí skutečnému umění.


Pro mě je důležitý dotek hlíny, říká Hirai.

Čím vás keramika především oslovila?
Pro mě je důležitý dotyk hlíny a to, že jsem přítomná jejímu zrodu. Lze ovlivnit teplotu v peci s představou, jak ta výsledná keramika bude vypadat. Příroda to však nakonec dotvoří sama. Pokaždé, když se otevře pec, je to překvapení. Někdy bohužel i nemilé, když se to nepovede. To k tomu ale patří.

Zkušenosti předáváte dospělým v keramické škole v Kohoutově. Jak vnímáte své žáky?
Vzdělávání probíhá v několika kurzech. Někdo má zájem o točení na kruhu, další modelují, glazují, tvoří se také sádrové formy, do nichž se odlévá a podobně. Každý si to může vyzkoušet. Když zájemce projde základní řadou technologií, může si vybrat i umělecké téma. Přestože jsou žáci už dospělí, najdou se tam i talentované osobnosti.

Prý nemáte ráda rozlišování mezi uměleckou a užitkovou keramikou. Nejsou tam přece jen nějaké rozdíly?
Myslím, že je jen dobrá, nebo špatná keramika. Nemám ráda rozlišování mezi užitkovou a uměleckou keramikou, obě se prolínají. I hrnek má duši a může být také uměním.


Jen kousek od domu je pod přístřeškem jednokomorová pec japonského typu zvaná Noborigama

Zlomem ve vašem životě byl desetiletý pobyt v Japonsku. Jak k tomu došlo?
Sen každého keramika je pobývat v Japonsku, kde je keramika na špičkové úrovni. Začalo to tak, že jsem svého budoucího japonského manžela potkala v Polsku, v Krakově. Rozhodli jsme se, že se vezmeme. Trvalo to rok, než se sňatek papírově připravil. V roce 1990 jsme se přestěhovali do Japonska. Bydleli jsme na venkově, na malém ostrově mezi rýžovými poli. Byla jsem tam docela exot, ale zvykli si a byli na mě hodní.

Co jste tam dělala?
Měla jsem tam ateliér, tvořila jsem, měla jsem výstavy. Jezdila jsem do školy, kde jsem se učila tradiční japonská umění jako jsou ikebana, čajový obřad či psaní znaků. Nikdy jsem se ale nenaučila dobře japonsky, domluvila jsem se sice, ale mluvila jsem spíše hovorovou řečí.

Čím vás ovlivnila tamní kultura a prostředí?
Duchovním přístupem ke všemu. Ta minulost v současných Japoncích zůstala dodnes.


Plně naložená pec brzy vydá své keramické tajemství

Má pobyt v Japonsku stále vliv na vaši tvorbu?
Moje tvorba i přístup k umění se u mě úplně změnily.

Jaký je rozdíl mezi českou a japonskou keramikou?
Evropa byla vždycky ovlivněná japonskou keramikou. V evropské keramice se více dbá na symetrii, lesk a estetický důraz. Japonci mají spíše rádi, když je to ohmatané, jsou tam vidět přírodní vlivy. Na první pohled ta keramika neupoutá, teprve při pohledu zblízka člověka zasáhne. Ta evropská sice hned upoutá, ale potom se na ni rychle zapomene. Také tam hraje roli asymetrie, protože Japonci říkají, že v přírodě není nic symetrické, nic stejné.

Váš muž Hirohumi Hirai je také keramik. Co dělá?
Teď v podstatě je, umí dobře točit, ale keramikem nebyl. On je původně strojař - projektant. Byl na volné noze. Nesnášel ten japonský řád a týmovou práci ve firmách.


Dílo Ireny Hirai je skutečně originální a působivé
 
Jak jste je prožívali Vánoce v zemi vycházejícího slunce?
V Japonsku je buddhismus a oni Vánoce nemají. Pro ně je svátkem klidu Nový rok, kdy se sejde celá rodina. My jsme slavili všechny české i japonské svátky, Vánoce jako u nás doma. Muži se oslava Vánoc líbí a má je rád. Vzpomínám, že jsem v Japonsku pekla cukroví a roznášela ho po příbuzných. Mělo to docela ohlas.

Připravujete nyní nějakou výstavu?
Čeká mě v únoru v Galerii Na Hradě v Hradci Králové velká výstava. Mám spoustu práce, protože jsem trochu ve skluzu. Budu vystavovat větší objekty i objekty zakuřované. Je to technika, kdy se keramika dá do pilin, ty se zapálí a keramika se zakouří. Dělala jsem i takové schránky na tajemství, na sny nebo vzpomínky. Například v jedné z nich jsou uložené první vlasy mých dětí. Ráda dělám věci, které mají nějaké tajemství nejen pro mě, ale i pro diváka. Mám připravené i složené objekty navlečené na kovové tyči, které budou v Hradci Králové rovněž vystaveny.


Při vjezdu k domu, na okraji zahrady, stojí keramický "totem". 

Hynek Šnajdar
Trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena