Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 20.01.2019
Přesný čas: 12:41 Svátek: Ilona Zítra: Běla

MOJE SOUKROMÁ REALITA JE VÝSLEDKEM MÉ IMAGINACE, ŘÍKÁ V ROZHOVORU ŠNAJDAR

článek vytvořen 09. 10. 2010, přečetlo si ho 2477 lidí

Trutnov - Už více než rok je členem redakce Trutnovinek Hynek Šnajdar (49) z České Skalice. Není jen novinářem, ale pětadvacet let drží také v rukou nůžky a s pomocí lepidla Herkules tvoří koláže. Jeho výstavu Soukromá realita mohou až do 22. října vidět návštěvníci galerie Dračí ulička gymnázia Trutnov. „Chci vytvářet iluzi jakoby to bylo skutečné,“ říká autor.
TVOJE PRÁCE JSOU TECHNICKY PRECIZNÍ A VÝTVARNÉ. PODĚDIL JSI TALENT PO NĚKOM Z PŘEDKŮ?
Neřekl bych, že mám nějaký výrazný výtvarný talent. Ve škole jsem byl v tomto směru docela průměrný. Mezi předky, pokud je mi známo, žádní výtvarníci nejsou a nikdo k výtvarnému umění netíhnul. Neměli jsme doma ani knížky o umění, nechodili jsme na výstavy. Koláž, jak ji vnímám, je vhodnou technikou pro nemalíře, a to jsem já. Estetika mě nezajímá, zajímá mě imaginativní účinek výsledku.



Hynek Šnajdar při vernisáži v galerii Dračí ulička představuje svoji první koláž z roku 1985.

KDY JSI SE POPRVÉ SETKAL S KOLÁŽÍ?
To se musím vrátit hluboko do dětství, které považuji přes všechny rozmanité peripetie za zásadní období. V tom netradičním slova smyslu jsem se poprvé setkal s koláží přibližně v osmi letech na prázdninách u svých prarodičů na severní Moravě. Tehdy mě nesmírně přitahovalo prostředí půdy, kde se samozřejmě musely dít neobyčejné věci, které mně naháněly strach a současně dodávaly odvahu. Staré váhy s železným závažím černé barvy, dávno nepoužívané šedé plechové umyvadlo prokvetlé rzí, na několika místech děravé a ležící po trámem v prachu. Dále velké dřevěné vyřezávané zrcadlo s černými fleky pod prasklým sklem opřené o zeď, truhlice plné obilného zrní, rozvrzaná postel, z níž čouhala rezavá péra, stále pootevřená skříň, která nešla nikdy úplně zavřít, rozpadající se knihy, rozšmajdané dědovy boty, vypelichaná košťata, polorozpadlý deštník, těžká litinová kamna takřka srostlá s podlahou půdy či děsivě se vzdouvající pruhované peřiny, z nichž na mnoha místech vyhřezávalo peří. Vhodným doplňkem toho „nadpřirozeného“ panoptika byla špinavá prostěradla posetá černými skvrnami, jež důkladně zaměstnávaly mou dětskou fantazii. To byla moje první nevědomá, ale o to fantastičtější koláž, nad níž se v průvanu a v odlescích střechou pronikajících paprsků slunce houpala mléčná žárovka.

CO BYLO INICIAČNÍM MOMENTEM PRO TVOJI BUDOUCÍ TVORBU?
Kolem dvaceti let mě úplně pohltil surrealismus. Vzpomínám, jak jsem se náhodně dostal k revue Světová literatura z roku 1967, kde vycházely Surrealistické defenestrace, které skvěle připravoval Jan Řezáč. Bylo to skutečné zjevení, velké překvapení. Doba byla temná, nedala se sehnat žádná literatura. Bydlel jsem na Valašsku a surrealismus nikoho nezajímal. Napnul jsem všechny síly a čas od času se mi něco dostalo do ruky, jako například Manifest surrealismu od André Bretona z roku 1924. Iniciačním momentem byl tedy surrealismus, ale ani ne tak pro tvorbu koláží, jako pro můj další vývoj. Ta svoboda, které toto hnutí nabízelo, byla v době nesvobody neskutečným zázrakem.


Na koláže se přišli podívat také studenti trutnovského gymnázia, v jehož budově galerie sídlí.

TEHDY JSI VZAL POPRVÉ DO RUKY NŮŽKY?
Něco mně říkalo, že bych to mohl zkusit. Hlavu jsem měl plnou fantazií, vůbec jsem už nevnímal ty blbosti kolem. Moje první koláž, která se jmenuje V zámku a v podzámčí a mám ji dosud, vznikla v roce 1985. Tehdy mě ohromily koláže v jakémsi cizím časopisu. Až později jsem zjistil, že jejich autorem je německo – francouzský dadaista a surrealista Max Ernst. Jeho koláže z cyklu Stohlavá žena a Odpustkový týden byly tak démonické, že jsem nemohl uvěřit, že vznikly ve třicátých letech minulého století. Po tomto zážitku už byl pouhý krok k tomu, abych vzal do rukou nůžky a lepidlo a vrhl se na papír. První koláže byly striktně černobílé, tehdy jsem se barevným obrázkům programově vyhýbal. To už je ale minulost. Dnes mi už na tom pramálo záleží. Výstřižky přibývají, některé leží v krabici od bot měsíce i roky, než na ně dojde ve vhodnou chvíli řada.

POKUD VÍM, TAK JSI V TÉ DOBĚ BYL ČILÝ I LITERÁRNĚ?
V zadrátovaném policejním státě moc možností k rozvoji ducha nebylo. Režim toleroval jen chození do práce a po práci do hospody, ale i když se hodně snažil, na všechno prostě nestačil. Do práce jsem sice chodil, do hospody taky, ale to mi bylo málo. Kromě dalších radovánek, o které nebyla nouze, jsem se rozhodl založit samizdatový časopis zvaný Satyr. Do projektu jsem zatáhl kamaráda Petra Kováče a zhruba v půlce osmdesátých let vzniklo ve Valašském Meziříčí první číslo. Po třech číslech jsem tyto aktivity přemístil do Nového Jičína a pokračoval ve vydávání s dalším přítelem, výtvarníkem Leo Volkem. Vyšlo celkem šest nebo sedm Satyrů, v nichž se literárně i výtvarně realizovaly desítky lidí, z nichž někteří už pak třeba nic nenapsali. Trochu nám šlapali na paty policajti, ale to byla běžná malá dramata. Za opravdu zásadní považuji setkání s mým dalším přítelem Ladislavem Fantou, kterému jsme říkali „úředník surrealismu“. Je to opravdový zasvěcenec. S ním a s dalšími lidmi jsme vydali sborníky Les randes-vouz des amis a Klíč k realitě. Po roce 1989 jsem díky svým psacím sklonům dostal nabídku, abych se stal novinářem. To jsem po váhání přijal a jsem jim dodnes.


Autor na výstavě představil práce vytvořené za posledních deset roků

ZÁBAVNÁ JE HISTORKA O PRVNÍ A POSLEDNÍ OFICIÁLNÍ VÝSTAVĚ.
Už je to pětadvacet roků. Ta historka je úsměvná, ale zároveň výborně ilustruje blbost tehdejších komunistických neandrtálců. Už nevím, jak se to přesně seběhlo, ale přes nějakého známého jsme já a kamarád Leo Volek dostali nabídku k výstavě v kině v Bystřici pod Hostýnem. Dal jsem tam asi dvacet koláží, Leo kresby a také umně propracované dřevěné kuřecí stehno s připojeným zahnutým kuřecím pařátem, které vystavil na talíři s brambory. Hotový nedělní oběd. Otevřel nám trochu ožralý topič a my výstavu nainstalovali. Po necelém měsíci jsme ji jeli sundat. Když nám tentýž topič znovu otevřel, zjistili jsme, že minimálně třetina mých koláží zmizela ze zdi a Leův oběd taky. Koláže jsem společně se stehnem našel pohozené v šupleti stolu. Později se nám doneslo, že město navštívil ministr zemědělství. Součástí prohlídky vzorové slepičárny byla také kulturní vložka včetně prohlídky výstavy. Soudruh ministr byl však s našimi výtvory krajně nespokojen a dal prý příkaz k odstranění těch, na které ukázal prstem. Údajně by mohly kazit mládež. Leovu kýtu, spíše tedy bramborovou přílohu, zase prý atakovaly mouchy. Tak jsme se společně rozhodli, že už oficiálně vystavovat nebudeme dokud bolševik nepadne.

VRAŤME SE VŠAK ZPĚT K TVORBĚ KOLÁŽÍ. UŽ JSI JICH UDĚLAL STOVKY. CO JE JEJICH POHONEM?
Je to více faktorů najednou. Tím nezbytným pohonem jsou však humor, sny, erotika, čím dál tím více různé náhodné sestavy předmětů v realitě a rozmanité elixíry života neklidné jako střelka kompasu, která ale nakonec vždy ukazuje na sever. Nic nevylučuju, vše přijímám a do mých lepenic se cokoliv vkrádá bezděčně, neprvoplánově a tak trochu zadními dveřmi. Zcela primárním faktorem jsou stále krátká spojení a jiskření mezi prvky. Výtvarný efekt nebo dokonce estetické mámení jsou mi lhostejné. Pravdou je, že v okamžiku, kdy beru do rukou nůžky, jsem znám svým pověstným puntičkářstvím a téměř nekonečnou trpělivostí při vystřihování či vyřezávání miniaturních detailů. Nejsem ale žádný domácí kutil, který chce, aby mu všechno klapalo podle představ a on se pak mohl pýřit nad vykonaným dílem. U mě je tomu tak zejména proto, aby výsledek byl věrným obrazem mých soukromých realit, jež vznikají náhodou a někdy s řádnou dávkou štěstí.


Na výstavu se přišla podívat se synem Petrem také manželka redakčního kolegy Pavla Cajthamla Věra.

NA TVÝCH VÝSTAVÁCH JSOU K VIDĚNÍ HLAVNĚ CYKLY. PROČ?
Cykly mám rád. Jsou výlučné. Nejraději ty, které mají stejné pozadí. Ta monotónnost když dám deset stejných pozadí vedle sebe, je hozenou rukavicí, výzvou. Pět, deset nebo více stejných pozadí, jež pohlcují odlišné příběhy, to je moje obsese. Je to podobné jako ulice, kde nic ani na vteřinu nezůstává stejné. Vzrušuje mě představa, že vše je možné, vše je dovoleno, že vše je mystifikace i skutečnost zároveň.

TVOŘÍŠ S NĚJAKÝM PŘEDEM STANOVENÝM ZÁMĚREM?
Málokdy vytvářím koláže s nějakým předem stanoveným záměrem, i když ani to nelze brát úplně doslova. Kromě hry a momentů překvapení, o které při tvorbě koláží není nikdy nouze, je tu příběh, jenž najednou a bez varování vzniká. Čas od času totiž právě příběh, sen či cokoliv jiného se do mysli vkrádá ještě předtím, než vezmu do rukou nůžky. Ale teprve potom, když je mám v jedné ruce a v druhé lepidlo nastává kouzelné dobrodružství, nová skutečnost.

HRA JE DŮLEŽITÝM MOMENTEM?
Stejně jako v životě a v lidských snech se v mých kolážích protínají kolmice nesourodých světů. Tvorba koláže je pro mě nejen hrou, ale především dobrodružstvím. Koláž, alespoň pro mě, musí ale vytvářet iluzi, jak už myslím někde řekl Jan Švankmajer, „jakoby to bylo skutečné“.


Autor představuje koláže z cyklu Systém Whitworth, který byl vytvořen v roce 2004.

V TVÝCH DÍLECH SE OBJEVUJÍ ROZMANITÉ PRVKY Z ROSTLINNÉ I ŽIVOČIŠNÉ ŘÍŠE, ANATOMICKÉ A HODNĚ I TECHNICKÉ DETAILY. KDE SE VZALA TA LÁSKA K TECHNICE?
Jsem zakuklený strojař. Jinak ale musím upozornit, že těm strojům a nástrojům, celé té strojírenské technologii, jejíž prvky nebo celky se v kolážích dost často objevují, vůbec nerozumím. Ten princip mi jednoduše uniká. Ani vlastně nevím, co mě na tom tak fascinuje. Dříve tomu tak nebylo, ve škole to pro mě byla záhada a vypadá to tak, že je to záhada i teď. Ty stroje, nástroje, různé šrouby, táhla a vačky jsou zkrátka naprosto fantastické a mým kolážím dávají nečekané a pro mě překvapivé nové souvislosti.

PODSTATNOU SLOŽKOU TVÝCH KOLÁŽÍ JSOU NEPOCHYBNĚ SNY…
Vždycky byly. Pokud si je budu pamatovat, tak budou i nadále. Stejně důležitá je však pro mě imaginace, to je opravdový motor. Sny však pro svou proslulou nesourodost mají ke koláži velmi blízko. Sen i koláž mají společného jmenovatelé, a to je skrytá logika. Dalo by se souhlasit se slovenským tvůrcem koláží a básníkem Albertem Marenčinem, který tvrdí, že tato skrytá logika hraje s člověkem hru na slepou bábu. Collage je francouzským lidovým pojmenováním konkubinátu, což by také přesně vystihovalo podstatu koláže. Jak říká Marenčin, když v ní v jakémsi pololegálním svazku žijí ve společné domácnosti různorodé prvky, kterým ani církevní, ani světská vrchnost nedala požehnání. To je myslím přesné.
 

Součástí výstavy je také publikace Klíčové okamžiky. Šnajdar v ní napsal 24 komentářů k cyklům.

ZAPISUJEŠ SI JE JEŠTĚ?
Ne že bych měl noc co noc u postele notýsek a tužku a při prvním procitnutí začal plnit stránky. Sny si ale stále nepravidelně zapisuju, ale trochu je filtruju. Ty, které mně přijdou nezajímavé, nechám ležet ladem. Každopádně mám zaznamenáno za dvacet roků více než sto snů. Nebránil bych se knižnímu vydání, protože sny jsou výsostně svobodné, které nemůže nikdo zmanipulovat. Alespoň zatím.

PTAJÍ SE TĚ LIDÉ, CO CHCEŠ SVÝMI PRACEMI SDĚLIT?
Občas k tomu mají někteří sklony a to či ono by rádi vysvětlili. Mě ale uspokojuje divák, který není zaskočený nebo dokonce šokovaný, ale je vyprovokovaný k tomu, aby sám hledal vysvětlení. To je myslím ta pravá cesta. Nikomu totiž nedávám žádné záruky, a to ani sobě.


Podle cyklu Soukromá realita (vlevo) byla pojmenovaná expozice koláží v Trutnově.

KOLIK JSI MĚL UŽ VÝSTAV? DONESLO SE MI, ŽE TAM, KDE VYSTAVUJEŠ PO ČASE ZAVŘOU KRÁM.
Tak to sedí. Jsem „likvidátorem“ galerií a výstavních síní. Zatím jsem měl deset samostatných a devatenáct společných výstav. Fakta hovoří jasně: Krátce po mých výstavách zanikly galerie ve Valašském Meziříčí, v Rožnově pod Radhoštěm a hovořilo se i o výstavní síni v Ústí nad Orlicí. Kromě toho jsem společně vystavoval s mým kamarádem Leo Volkem v Hradci Králové a v Novém Jičíně, obě galerie jsou už na věčnosti. Vypadá to na nevědomou podvratnou činnost, a tak to má být. Asi bych měl galeristy včas varovat. Teď mám například výstavu v Rychnově nad Kněžnou a v Trutnově. Doufám, že aspoň rychnovské kino a trutnovská Dračí ulička zůstanou těmto pohromám ušetřeny.

JAKÉ OTÁZKY TI ÚČASTNÍCI VERNISÁŽÍ ČASTO KLADOU?
Lidi mají dojem, že musím mít k vystřihování koláží úplnou laboratoř s mnoha technickými pomůckami. To je ale omyl. Abych těm otázkám už učinil přítrž, tak to jednou provždy vysvětlím. Nejdražší položkou jsou kadeřnické nůžky značky Solingen, které stály asi 1600 korun. Pak mám menší nůžky koupené za pár korun v papírnictví. Tam pořizuju běžně i odlamovací nože, štětce a moje oblíbené lepidlo Herkules. Až ho přestanou vyrábět, tak s kolážemi končím. Samozřejmě si ještě předtím udělám nějakou zásobu.


Výstavu nazvanou Soukromá realita lze v Dračí uličce vidět až do 22. října.

EXISTUJE DEFINICE KOLÁŽE?
Lidi mají rádi definice čehokoliv, aby se v chaosu života zorientovali. Když je pak slyší, tak mám dojem, že jsou ještě zmatenější než předtím. Koláž je všude. Doma, na ulici, v bytě, prostě všude. Koláž dobře odpovídá výroku spisovatele Milana Kundery: „Imaginace, která ustavičně smazává hranici mezi pravděpodobným a nepravděpodobným, vážným a nevážným.“

Zbyněk Kalivoda
Trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena