Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 21.02.2019
Přesný čas: 01:11 Svátek: Lenka Zítra: Petr

SPISOVATEL PROUZA: VÝCHODNÍ KRKONOŠE JSOU PRO MĚ TRVALOU INSPIRACÍ

článek vytvořen 08. 12. 2009, přečetlo si ho 1234 lidí

Trutnov - Mezi nejvýraznější představitele poválečné spisovatelské generace patří Petr Prouza (nar. 15. 7. 1944 v Trutnově). Dětství prožil v Žacléři, maturoval na trutnovském gymnáziu. Vystudoval právnickou fakultu UK. Velký čtenářský ohlas získala jeho básnická i prozaická díla vydávaná od konce 60. Let. Jeho knihy oslovují čtenáře i dnes.


Do literatury jsi vstoupil básnickou sbírkou Ubližování v roce 1968, rok 1970 jsi otevřel sbírkou povídek Holky a hřbitov a v roce následujícím ti vyšla básnická sbírka Vosková krajina. Knihy byly vydány v prestižním nakladatelství Československý spisovatel. Co se ti vybaví při vzpomínce na tato léta?
Doba konce šedesátých let přála rozmachu české kultury, vlastně i společenské klima bylo příznivé, probíhalo, jak se tehdy říkalo, ideologické tání. Byl to nezapomenutelný čas kypící událostmi, do něhož jsem se jaksi trefil i svými debuty. Výroba kniha tehdy trvala i několik měsíců a ediční plány se připravovaly roky dopředu. Takže zatímco za sbírku Ubližování jsem ještě dostal nakladatelskou cenu, druhé dvě knihy, jejichž rukopisy jsem odevzdával v roce 1968, už měly po vyjití jiný osud. Na záložku k povídkám Holky a hřbitov mi doporučení napsal Milan Kundera, což později způsobilo, že se kniha vyřazovala z knihoven, a dokonce panovala domněnka, že Kundera je pravým autorem. A básnická sbírka Vosková krajina sice stačila ještě vyjít ve velkém nákladu v Klubu přátel poezie, ale kritiky v tisku už mi vytýkaly skepsi, deziluzi a chybějící optimismus. Také jsem pak dlouho nic nevydal.

V roce 1969 vyšly tvé verše v časopisu Host do domu. Zde s Pavlem Šrutem vytváříš duo uznávaných básníků. Bylo toto období příznivější pro mladé literáty v porovnání s dneškem?
Svým způsobem nepochybně bylo. Neexistoval internet, vše se soustřeďovalo v časopisech, navíc i deníky pravidelně publikovaly poezii a redaktoři kladli důraz na osobní kontakty. Takhle jsem se tehdy seznámil s šéfredaktorem Hosta do domu, velkým básníkem Janem Skácelem, jehož tvorbu jsem obdivoval. Ten vztah postupně přerostl do vzácného přátelství a já se se Skácelem stýkal celá sedmdesátá a osmdesátá léta až do jeho nepatřičně brzké smrti, paradoxně 7. listopadu 1989.

Od času vysokoškolských studií se ti bydlištěm stala Praha, ale pokud čtenář sleduje tvé knihy, pak zaznamená stále častější návraty do východních Krkonoš. V čem je pro krajina dětství nenahraditelná?
Krajina dětství je skutečně nenahraditelná a zvláště pro spisovatele jednou provždy určující. Nejvýchodnější cíp Krkonoš, Rýchory, Žacléř a okolí pro mne jsou trvalou inspirací. První dětské zážitky neztrácejí svou ostrost a barevnost, osoby a události si zachovávají svou svěžest a originalitu. Prostě jen jednou ponejprv.

A jaké máš vzpomínky na středoškolská studia, konkrétně na Trutnov?
Trutnov, kam jsem tři roky dojížděl na tehdejší Jedenáctiletou střední školu, nyní gymnázium, si vedle běžných studentských zážitků a dobrodružství spojuji už s vlastními pokusy o vědomou literární tvorbu. S kamarádem Joskou Hakem jsme pravidelně vydávali školní nástěnné noviny pod názvem Pravítko a ve dvou psali články o čemkoliv a také publikovali literární pokusy vlastní i dalších spolužáků. A navíc, náš profesor češtiny, nezapomenutelný Zdeněk Trnka byl mým prvním odborným kritikem a hodně mi pomohl i radou, co bych si měl přečíst z knih literatury české i světové.

V tvých románech pak nastává další posun - ve Ctitelích katastrof a Hitlerově tužce napínavě vykresluješ oblouk rodové legendy vycházející a vracející se přes Krkonoše a Prahu do vzdáleného Finska. Proč Finsko?
Ve Finsku jsem pobýval čtyři roky díky své ženě, která v Helsinkách působila jako česká velvyslankyně. Silně na mne zapůsobila finská krajina, rozlehlá s nekonečnými lesy a nepřeberným počtem jezer, ten báječný prostor člověka jako by osvobozoval a dával mu křídla, když to řeknu hodně literárně. A ještě jsem tam potkával vesměs fajn lidi, a tak jsem záměrně chtěl tu v podstatě neopakovatelnou finskou zkušenost nechat pokračovat i v onom románu.

Na podzim ti vyšla kniha Tiché krutosti lásky. Zbývá obvyklá otázka – na co se mohou čtenáři těšit?
Tiché krutosti lásky je soubor mých povídek, částečně vybraný z mých předchozích povídkových knížek, částečně jsou tam povídky zcela nové. Ty dřívější knihy jsou už dávno nedostupné, tak jsem musel pečlivě vybírat, co znovu otisknout, protože všechno by se tam nevešlo. A měl jsem velkou radost, že po neuvěřitelných čtyřiceti letech mi Milan Kundera napsal novou, opět doporučující záložku. Momentálně mám na stole námět na nový román. Doufám, že bych ho mohl dopsat tak, aby příští rok na podzim vyšel. A pak ještě, když byl nejmladší syn malý, vyprávěl jsem mu na pokračování o skřítkovi Kudličkovi, což pak vyšlo jako kniha pro děti. Teď jiný příběh vyprávím malé vnučce a snad by s toho také mohla být pěkně ilustrovaná kniha pro začínající čtenáře.

Luboš Zelený
Trutnovinky.cz
Foto: archiv Petra Prouzy

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena