Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 22.06.2018
Přesný čas: 20:37 Svátek: Pavla Zítra: Zdeňka

OLYMPIJSKÉ ZÁPISKY PETRA JAKLA ANEB SOČI OČIMA „ZELENÉHO“ TRUTNOVÁKA

článek vytvořen 24. 02. 2014, přečetlo si ho 1577 lidí

Soči - Pochází z Trutnova. Trénuje běžce na lyžích. Ale v Kanadě a jeho svěřenec je Ir, který se nominoval na olympiádu. Díky němu Petr Jakl (49 let) přímo v Soči nasává atmosféru největší zimní sportovní události na světě. A píše nám do redakce postřehy ze své „zelené“ mise. Proč zelené? Protože taková je přeci národní barva jeho reprezentace.
den čtrnáctý (15. února)
Usadba, Děrevňa, Osada a na skeletonu s irským pořízkem

Jestliže Vancouver 2010 začal měnit historii olympijských vesnic jejím rozdělením z původní jedné na dvě, pak Soči 2014 žene tento trend do ještě větších extrémů. Sportovci a jejich doprovod jsou již rozhozeni do vesnic tří.

Borci, kteří raději tráví svůj sportovní profesionální čas pod střechou, tady bydlí na předměstí Soči v Adleru, ve vesnici nesoucí název Coastal Olympic Village (Pobřežní olympijská vesnice), v originále pak Usadba (Usedlost). Ti závoďáci, co to mají rádi převážně jenom z kopce a to co nejrychleji, bydlí v asi 50 km vzdálené Mountain Olympic Village (Horská olympijská vesnice), rusky Děrevňa (Vesnice). A my, takzvaní „senožrouti“, jsme uvelebeni zhruba stejně daleko, ale na druhé straně údolí v Endurance Village (Vesnici vytrvalců), v domácí řeči Sloboda (Osada).

Zatímco Pobřežní vesnice je na úrovni i na dohled od Černého moře, Děrevňa sedí na svahu nad městem Krásnou (správně Červenou) Poljanou a vesnicí Rosou Chutor asi ve výšce 1100 m. n. m., naše Sloboda pak už okupuje hřbet hory v poměrně extrémních 1400 m. n. m. a na Děrevňu se dívá přes již zmíněnou Rosu Chutor. Všechny tři vesnice propojuje sofistikovaný systém autobusové, vlakové a nakonec lanovkové dopravy. O pochybnostech, jak hodně sofistikovaná ta doprava ve skutečnosti je, jsem se již někde zmínil, nebudu se opakovat. Můžu říci, že co nemá volant, jezdí poměrně spolehlivě a podle předem určených pravidel.




Dnes jsme vyrazili na švih do Horské vesnice, podívat se jednak za zbytkem výpravy a jednak na závod ve skeletonu, kde náš kolega, irský pořízek Sean Greenwood, bojoval o finále. Již příjezd do vesnice byl pro mě rozčarováním. Rozmazleni naší „švýcarskou“ architekturou, jsme se tady ocitli na jakémsi moderním sídlišti s neupraveným okolím, naštěstí trochu zpestřeným národními vlajkami a symboly učastnických zemí dekorujících jednotlivé bloky domů. Procházka napříč vesnicí už byla malým turistickým výšlapem, bohužel jen po betonu a asfaltu, jídelna pak menší nádražní halou s naštěstí chybějícím hlášením příjezdů a odjezdů. Nejvíce nás, gurmány, ale dorazily chybějící papírové ubrousky na stolech. Rychle domů, raději oželíme i tu čokoládovou roládu, co u nás nemáme!

Pak už jsme jen zasedli v blízkém centru Saňki na tribunce bobové a sáňkařské dráhy a koukali vyjeveně na velkou obrazovku na magory, co jezdí po hlavě dolů stotřicetikilometrovou rychlostí. Na živo se pak již jen pod námi prohnali v poloze klouzající žirafy, slezli z nějaké desky, sundali okázale helmu, mávli do davu a zmizeli si ledovat naražené levé rameno. Všichni jím naráželi ve výjezdu jedné zatáčky do stejné stěny dráhy. Sean to finále nakonec nedal, protože si včera ve stovce vyskočil a pak zase naskočil zpět na skeleton. Ztratil při tom nějaké vteřinky a pobyl si pak ještě pět hodin na pohotovosti, aby mu zpočítali všechny zbylé kosti. Je v pohodě, po závodě nám každému na rozloučenou přátelsky podrtil ruku a frčeli jsme zpátky do naší útulné tělocvičny ve vesnici „senožroutů“ s malou zastávkou v jídelně na noční čaj a ovocný salátek.


Tribunka bobové dráhy a irský skeletonista Sean Greenwood.

den patnáctý (16. února)
Štafety jako nejsilnější divácké zážitky a Jakšíkova Dorotka

Dnes zase tak trochu den známých tváří. Ráno v posilovně pár slov s nyní již trojnásobným olympijským vítězem Dariem Collognou. („Tady zatím neuveřitelný výkony, gratulace.“ - „Díky.“ - „Co kotník, drží?“ - „Dobrý, sám jsem překvapenej.“ - „To bych teda řek, nejen ty, ale celej lyžařskej svět. Jedeš dnes štafety? Že tak tvrdě posiluješ.“ - „J Ne, až týmový sprint, ale tým na dnešek máme.“- „Tak ať ti to dál frčí!“). Pak mezi cviky občas pár slov s Dušanem Kožíškem. Dnes, hodně překvapivě, nominován jako finišman české štafety. Ráno se byl v posilovně rozhýbat. („Ještě pořád v Kanadě?“ - „Zatím jo, a ty pořád u Korunky?“ - „Ne, teď už u Valouška.“).

Po obědě to beru úprkem na autobus na Lauru, dneska jedou naši kluci štafetu a teoreticky obhajují bronz z Vancouveru. V „aftobuse“ už sedí trochu zasněný Martin Jakš („Tak co, je naleděná forma?“ - „Hm, teď už to stejně nezlepším, nějak to dopadne.“) a Američan Noah Hoffman, nervózně si navlékající již předem startovní číslo a se zjevnými obavami vyhlížející nepřítomného řidiče. („Kolikátej úsek jedeš?“ - „Třetí.“ - „To bys měl stihnout.“ - „Žádnej problém, jsem v pohodě,“ odpovídá a za chvíli, hned při první dopravní zácpě, ale vyskakuje nervózně ze skoro ještě rozjetého autobusu). Mezitím přistupuje Kanaďan Graeme Killick a sám velký Petter Northug. Killick v pohodě, Northug zalézá vzadu do kouta a s typickými sluchátky na uších a nepřítomným pohledem si pravidelně funí pod nos, jako by už vyrazil na svůj dnešní závěrečný úsek. Při další neplánované zastávce již znervózníme všichni a po parašutisticku se vrháme jeden za druhým z autobusu. S Jakšíkem ještě zdrbneme dohonivšího Northuga. („Taky už nemá to svý jistý.“ - „To ne, každý je někdy nahoře a někdy dole.“) Na kopci si postupně každý ještě potřeseme pravicí s českým běžeckým šéfem Česťou Skrbkem a rozcházíme se s přáním úspěšného závodu každý po svém.


Petter má sluchátka, můžeme ho s Martinem pořádně zdrbat.

Vlastní závod byl fantastický. Velkými hráči v něm byli stejně jako ve včerejší ženské štafetě i naši borci. Především včerejší výkon Evy (vedla závodní pole, předávala druhá) a dnešní Lukášův (stahoval ze sedmého na třetí místo) jsou zatím pro mě nejsilnějšími diváckými olympijskými zážitky! Po závodě se ještě dalo setkat s Putinem, právě opouštěl Lauru, když jsme šli na autobus, ale vzhledem k síle jeho ochranky jsem se o to ani nepokoušel.

Dnes to cinklo dvakrát! Poprvé zlatě na ženském snowboardcrossu a podruhé doma u Jakšů. V průběhu Martinova třetího úseku se mu narodila dcera Dorotka. Není divu, že byl už od rána jako ve snách. Hodně štěstí Dorotko, a ať ti to v životě frčí alespoň stejně rychle jako dneska tátovi.

den šestnáctý (17. února)

Pohodová nálada sportovců a pohled na stříbrný závod z biatlonové tribuny

Z tisku jsem se dozvěděl, že kouč zlaté Samkové chtěl skákat zapálený z mostu. Teda kvůli zisku peněz na přípravu své svěřenkyně, ne ze zoufalství. Dobrá story. Další dobrá: Jakšík se stal otcem právě, když se snažil prchat před hlavním balíkem borců na nadějném třetím místě ve štafetě do jednoho z prvních kopců nad stadionem. Nebo: Dnešní biatlonový úspěch Gabriely Soukalové byl také nedávno „odlehčen“ v nějakém rozhovoru poznámkou, že zatím jedinou olympijskou medaili (své maminky) v rodině Gábina dlouho nestrpí. Jo, titulky prodávají, proto hurá vytrhnout něco z kontextu, šoupnout to nad článek, bulvár prodává. Sportovec-gladiátor musí být vidět, musí se potit, davy se musí bavit... Sorry, tady už nějak přestává humor a zavání to agitkou. Rychle přehodit výhybku.

Paráda je, že tu mezi sportovci i doprovedem, alespoň u nás na Slobodě, panuje pohodová nálada (teda až na Northuga) a je evidentní, že si to tu vetšina dost užívá. Drbárna u oběda o nepřítomném sousedovi, utužování přátelství opačných pohlaví mezi sousedními národy, sdílené nadšení nad dobrým koláčem servírovaným k večeři, pohodový pokec o za jiných okolností stresujícím posouvání biatlonových závodů (momentálně kvůli mlze, co by se dala krájet). Jídelna a přilehlé prostory se stávájí společenskou místností, v hotelové hale hučí televize s přenosy či záznamy jiných než běžkařských sportů, klapou tam billiarové koule, debatuje se ve skupinkách.

Za tím vším ale je skrytá tvrdá, většinou dlouholetá dřina všech zde přítomných. Ať už sportsmenů a sportsmenek nebo i trenérů a dalšího doprovodu (masérů, fyzioterapeurů, doktorů, servismanů, občas i nějakého funkcionáře), bez kterého by to sem prostě ty mladí borci nedotáhli. Trénovanost a výkon je mozaika drobností, umění balancování na hraně, velká dávka štěstí, tisíce hodin nudného drilu a nekonečná práce všech známých i bezejmených lidí v závoďákově okolí. A to po výrazně delší dobu než je jeden čtyřletý olympijský cyklus.


Někdo má olympijskou medaili, někomu stačí i malý propocený suvenýr. Ne každý ho má.

Z tohoto pohledu jsme tu tak trochu nedopatřením, i když bychom také s Honzou měli z naší předolympijské desetiměsíční anabáze bulváru co nabídnout. Rozhodně ale naplňujeme to pravé coubertainovské - „zúčastnit se“. Jsme vděčni, že nás tahle vybraná společnost vzala alespoň na chvilku mezi sebe a užíváme si to tu. Dneska cesta do olympijského parku či sledování zisku další české medaile z hlavní biatlonové tribuny, zítra „live“ fandění na derby našich hokejistů se Slovenskem, pozítří možná pod naším přímým dohledem toužebně očekáváné zlato Sáblíkové. I ta naše krátká dřina za to snad stála.

den sedmnáctý (18. února)

Olympimánie s odznáčky. Ty od jamajských „Kokosů na sněhu“ už nejsou

Víte, jaká je jediná platná měna na olympijských hrách? Odznáčky! Nezkušený olympionik-novic vyráží na olympiádu vybaven nejmodernějšími výstřelky sportovního oblečení a obuvi, až v poslední řadě myslí na hrst titěrných barevných odznáčků. Olympionik-veterán nasedá do letadla se svým příručním zavazadlem, kde má pečlivě přibalen i igeliťáček plný odznáčků, teprve za ním pak jede na pásu jeho bagáž s osobními věcmi. Po prvních několika dnech rozkoukávání pak na sportovištích či v olympijské vesničce náhle vypuká „doba odznáčková“ - vrjemja značkóv, pin time. Olympijiská společnost se vrací zpět ke kořenům. Týmy a národy mezi sebou začínají komunikovat a šířit svou kulturu prostřednictvím prostého směnného obchodu. Začíná honba za odznaky.


Ještě není všem olympijským dnům konec.

Na hokeji vedle sedící americké fanynky, fandí slovenskému soupeři, si s úsměvem a nadšením s vámi rychle prohodí odznáčky klidně i mezi dvěma góly našich borců do branky jejich favorita. Krátký odpočinek mezi mazáním lyží, ideální doba získat odznak o českého kolegy z vedlejší buňky. Čekáte na noční autobus, když se u vás zastaví dlouhovlasá kráska s americkou repre bundou a s dotazem, zda byste náhodou neměli nějaký odznak na výměnu. Ani není tak důležité, že se později ukáže, že má s Honzou společné známé i irskou krev, nebo třeba že ji z kapsy jen tak vykukuje bronzová olympijská medaile, kterou před pár dni vyhrála na sáňkách.


Na tu si ještě budeme muset počkat (teda tu medaili).

Výměna odnznaků se ukazuje jako ideální seznamka pro naše týmové benjamínky, co odznáček to atraktivní sportovkyně. Blahopřejete našemu úspěšnému biatlonovému kouči k několikáté medaili jeho týmu, po rychlém poděkování následuje okamžitý dotaz po vašich odznáčkách a pak dlouhý, nadšený, směnovací proces. Čeká vás hodinka cesty autobusem z výletu do Olympijského parku? Ty dva odznaky od sousedů za to více než stály. Uprostřed sněhových závějí vašeho komplexu vás zastaví dvojice úklidové čety, rusky mluví ještě hůř než vy, ale znalost slova „značók“ nám na vzájemnou domluvu a nusledný obchod úplně postačí. Největší poptávka? Odznáčky jamajských „Kokosů na sněhu“. Už jim prý došly, jejich cena na trhu těď závratně stoupá.

Trochu z jiného soudku. Dneska muselo zvonit v uších našemu lyžování. Když se sejdou dva čeští lyžaři, téma je dáno: Proč to v českém běžeckém lyžování vypadá tak, jak to vypadá. Když se vás ale na to samé téma, které jste probrali se známou lyžařkou náhodně ráno mezi dvěma kopci na olympijských tratích, nebo odpoledne při kávičce s jejím mužským kolegou v jídelně. Když se o tom zmíní i ruský novinář sedící za vámi na hokejovém derby Česko - Slovensko, pak to musí být jedině znamení. A řeknu, vám, že v Rusku mají někteří novínáři o našem lyžování setsakra dobrý přehled.

No, a dneska to zase cinklo. Ale už to začíná být nuda. Zase biatlon. Velká gratulace opět osobně mířila trenéru Rybářovi a až ho potkáme i Ondrovi Moravcovi. Navíc jsme vyhráli nad Slovenskem za naší přímé účasti. Bezva zážitek!

den osmnáctý a devatenáctý (den 19. a 20. února)

Někdo nevyladí a někdo zase lítá jako vítr

Zklámání i radost, to je olympiáda. Jsou borci (či celé týmy) co ladí a ladí, ale v pravý čas se s formou nepotkají. Naopak, někdo si s tím hlavu zase tak moc neláme, a stejně lítá jako vítr. No a pak je samozřejmě ten střed, tedy ti, co ladí a lítají. Ale o těch to tentokrát nebude.

S radostí konstatuji, že mezi ty „nezajímavé“ tentokrát zařadím i Evu, Lukáše Bauera nebo téměř celý český biatlonový tým. Naopak velice zajímavé je pozorovat marné usilí například norské mužské repre ve snaze navázat na letité tradice, kdy plenili jako na běžícím pásu pódia každé velké sportovní události. Northug se stává pomalu bramborovým králem a před olympiádou nechytatelný Sundby zjevně vyhořel na úvodním skiatlonu a od té doby je na zdejších kopcích jen svým stínem. Podobně to bohužel vypadá i s Američankou Kikkan Randallovou, její sprinterské fluidum se někam vytratilo. Zatímco jindy u amerického ženského týmu „tvoří hru“, zde byla například v týmové štafetě jejím nejslabším článkem. A že Amíci zcela seriózně aspirovali na medailové umístění.

Myslím, že v podobné křeči, patrně na kontě i s nějakou tou chybou v přípravě, jsou Rusové. Jejich snaha o medaile je až politováníhodná. V biatlonu mají jednu „ušmudlanou“ ženskou medaili, v běžeckém lyžování jsou ruské ženy téměř nezaznamenatelné, v chlapech se jim daří zatím jen v kolektivních startech. A že většího dříče na zdějších superobtížných tratích než je Legkov, jsem tady ještě neviděl. Naopak kdo mě zatím nejvíce překvapili jsou dva Finové: Saarinenová, už jsem ji fakt několik let odepisoval a tady má už dvě týmové medaile, a téměř do lyžařských dějin zapadlý Jauhojaervi, ode dneška olympijský vítěz. A to nemluvím o nejvěším překvapení v běžecké stopě, dalším Finovi, mladíkovi Niskanenovi. Letos vletěl do světa vítězstvím na mistrovství světa do 23 let a hned nato prohání světová esa na olympiádě. Jedno čtvrté místo v individálním závodě a pak hned zlatá ve sprintu dvojic! Mají to v rodině, starší ségra odsud poveze domů dvě stříbra.

K těm zklamaným asi přibude Aleš Razým, nevalný výsledek v individuálním sprintu či smutný pád v předposledním úseku finále týmového sprintu naše kluky vyřadil z případných bojů o lepší než deváté místečko. Určitě si za ten soustředěný výkon zasoužili lepší výsledek. Kvalifikaci jsme osobně odfandili nad brutálním kopcem „Ke kruhům“, Jakšík s Razýmkem vypadali dobře, byli tací, co se po tomhle stoupání nebyli schopni ani postavit do vajíčka.

Včera odpo jsme také nedopadli zrovna nejlépe s naším plánem dostat se do rychlobruslařského stánku na samozřejmě všemi očekávaný zlatý závod Martiny Sáblikové. Tak jsme to alespoň sledovali s Honzou v Českém domě, u českého ledového piva (ještě jich zbývá šest) v ruském ledovém průvanu. No, jestli to foukalo až ze stadiónu, jak Martina frčela pro zlato, tak to stálo za to. Gratulujeme. A ještě jsme stilhli v televizi ve vedlejší restauraci další českou biatlonovou medaili. Jo, opakování je matka moudrosti (...a biatlonu).

Dneska jsem pro zpestření učil lyžovat našeho fyzioterapeuta. Nefalšovaný Ir s běžkami poprvé v životě na nohách! Pak trošku trápení u vlastního lyžování, odpo relax u sledování zmeškaných přenosů a večer pak v jídělně zajímavé povídání s americkým koučem (známe se už nějaký pátek). Prozradím jen, že mám překvapení pro Evu.

den dvacátý a dvacátý první (21. a 22. února)
Soči si olympiádu docela užívá

Počasí nad běžeckou Laurou, a tím pádem i naší vesnicí dálkoplazů, je dost specifické. Stejně jako v kanadském Whistleru, místě běžeckých disciplín na minulé olympiádě, má typický přímořský charakter. Je ovlivněno teplým vzduchem od moře. Vlhkost zaručuje ohromné množství srážek, po pár týdnech pobytu tady si dovolím řici i celkem pravidelných, které, když je dostatečně chladno, jsou v zimě sněhové.

Na Lauře navíc ještě rozhoduje nadmořská výška. Zatímco naproti přes údolí v níže položené Mountain Village může pršet, u nás už sype. Například být olympiáda letos ve Whistleru, kde normálně přes zimu napadá dohromady až 10 m sněhu, tak by byla asi na kolečkových lyžích, sněhu tam je letos extrémně málo. Organizátoři běžeckých a biatlonových soutěží zde nad Krásnou Poljanou naopak letos hlásí pokrývku kompletně jen z přírodního sněhu. Sněhová děla jim tu od podzimu jen rezaví.


Po Olympijském parku i vesnici se zde jezdí na erárních kolech.

Kámen úrazu je ale kvalita sněhu. Příliš vlhkosti a denní teploty často nad nulou z něho dělají noční můru lyřaských servismanů. Například včera od rána až do oběda padaly „sedláci“, takže to jelo jenom chvilku. Ale kolem jedenácté spolu s oteplováním už to začalo pěkně „tahat za nohy“, jak se říká u nás gumařů pomalému sněhu. Nějak jsme se sjeli s Razýmkem, ze začátku pohoda pokec, z přibývajícími kilometry a zpomalujícím sněhem mi těžkly nohy tak, že pak už to byl jenom Alešův monolog.

Dnes pravý opak. Včerejší mokrý síh ještě jako měkký v noci urolbovaný do super manžestru byl ráno téměř nezpůsobilý na lyžování. Na kost zmrzlé manžestrové vlnky chytaly lyži a vozily si ji, kam je napadlo. Zbytek nad ní, teda lyžař, se z kopců v zatáčkách jen modlil, zda rolbař v noci neobočil jinam než vede trať. Naštěstí dnes, narozdíl od včerejška, byla vymydlená obloha, takže odpolední sluníčko holkám na třicítku pěkně posvítilo a rozpustilo led natolik, že Evča mohla předvézt jaká je to Paní závodnice. Velká gratulace k fantastickému, i když ne úplně překvapivému pátému místu!



Včera jsem strávil část večera v přímořském Olympijském parku. Nemám zkušenosti z jiných olympiád, v Salt Lake City žádný nepamatuji, ale tenhle v Soči má v noci rozhodně své kouzlo. Šest stadiónů plus pár malých tréninkových hal tvoří ohromný kruh, uprostřed hoří olympijský oheň, nedaleko něho pak pódium pro medailový ceremoniál. V noci září každá z hal specifickými světelnými efekty, „Bolšoj“ například s aktuálním hokejovým skórem a národními vlajkami hrajících týmů, nasvícené palmy (jo, stále ještě mluvím o zimní olympiádě), kolem v pohodě korzující nebo posedávající stovky lidí, živá muzika z koncertního pódia, blesky fotoaparátů, vůně svařáku. Vypadá to, že Soči si olympiádu docela užívá.



Zimní olympiáda pod palmami.

den dvacátý druhá a dvacátý třetí (23. a 24. února)

Rusko, minimálně olympiádu umíš!

Je to tu, vše krásné jednou končí. A přiznávám bez mučení (hm, mi i nějak vlhnou oči, stárnu), že čas tady v Soči byl pro mě i Honzu jeden velkej „happening“. I když olympiáda oficiálně končila včera 23. února, pro většinu týmu to tu trvá ještě o den déle. Poslední den vyčleněný na balení a cestování je už tradiční součástí našeho lyžařského „byznysu“.

I poslední dva dny tady byly hektické. Včera královský závod na 50 km. Den před tím jsem uvisel Legkova při tréninku do jednoho z nejprudších kopců a to z jediného důvodu (vážně si už nemusím nic dokazovat), chtěl jsem prostě vidět, jak tenhle vyšvihanej ruskej medvěd dává tak obtížné kopce. Těch pár desítek metrů se vyplatilo, hodně zajímavé pro moje trenérské oko. No a druhý den si nejen on, ale ještě jeho další dva parťáci spravili chuť za všechna ta dosud druhá místa v týmových disciplínách a řekli si o výhradně ruské stupně vítězů, tentokrát vyhlášované před plným stadionem na závěrečném ceremoniálu her. Byl to opravdu hodně vroucí kotel, když na stupně postupně vyskakovali malčiky Černousov, Vylegžanin a nakonec ruskyj geroj Legkov. Hlavně on si to za tu dvoutýdenní tvrdou dřinu, co tu odváděl, plně zasloužil.


Královská padesátka.

Na druhou stranu to byl černý den pro běžecké lyžování, zvláště pak, a ne bohužel poprvé, pro to rakouské. Düerr, chlapík, který ještě před pár lety jako junior povýšeně ohrnoval nos nad hloupou chybou jedné z našich tehdejších lyžařských nadějí usvědčených z dopinku, sám dnes oficiálně propadl peklu s nálepkou: chycen na EPO. Sorry Káčo a Radime!

Sledování „padesátky“, závodu závodů, opět na živo, přineslo taktické rošády Lukáše, vyrovnaný výkon Péti Nováka, trochu trápení Jakšíka a hodně trápení Jirky Magála. Asi jeden z dosud nejtěžších olympijských maratónů, jedni borci potvrdili, jiní se propadali, někteří lámali lyže, jiní hole, teplo, měknoucí sníh, brutální kopce, řídký suchý vzduch. Každý si prožil své drama. Respekt a uznání pro všechny.


To vypadá na kazakstánského vlajkonoše a závěrečný ceremoniál.


Večer bylo slavnostní zakončení her. Již trochu rutina: svoz autobusy, řadění, nekonečné čekání, jako bonus možnost omrknout vybrané ruské lepé děvočky celé v bílém trénující před vystoupením ladné taneční kroky. Pak výstup z podzemí na plochu stadionu, trochu uvolněnější atmosféra než při zahájení, následovala občas nudná spartakiáda, dost dobrá muzika, na závěr na ploše mumraj v rytmu techna a už frčet zpět na naši větrnou hůrku rovnou do hajan. Ráno balíme, čeká nás odbavení zavazadel a určitě spousta nečekaných organizačních zádrhelů. Skvělý úlovek na závěr dne, odznáček zimbabwského lyžařského týmu!


Poslední týmové chvilky před odletem.

Jo, dnes to bylo opravdu trochu náročnější, nicméně jsme to přežili, i když registrace v hotelu tvrdila, že vlastně neexistujeme. Ještě stíhám posilovnu, na závěr tam pokecat s Lukášem o těžkém závodě (tak trochu rozcvička na Vasák příští týden) a vyzvednout si od něj podepsané fotky pro náš kanadský lyžařský potěr, dovymněnit pár trofejních čepic a utratit poslední ruble, na závěr rychlé obejmutí s našimi včelkami-asistentkami a potřesení ruky s vedením týmu. Na rozloučenou s Rusí, asi za odměnu, ještě několikanásobná dávka záření při několika bezpečnostních kontrolách. V letadle do Curychu dopisuji poslední řádky tohoto blogu.


Poslední ohlídnutí za rajskou Laurou a Olympijskou vesnicí.


Olympijské zážitky zdaleka přebíjejí organizační zádrhele. Rusko, částečně ti odpouštím za můj dětský stres z „osmašedesáteho“, minimálně olympiádu umíš!

Petr Jakl

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena