Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 30.07.2016
Přesný čas: 07:17 Svátek: Bořivoj Zítra: Ignác

TRUTNOVÁK, KTERÝ ZA 10 MĚSÍCŮ „VYROBIL“ IRSKÉHO OLYMPIONIKA V BĚHU NA LYŽÍCH

článek vytvořen 07. 02. 2014, přečetlo si ho 2414 lidí

Trutnov - Petr Jakl (49, na snímku vpravo) je trutnovský rodák, který už dvanáct let žije s rodinou v Severní Americe a vychovává běžce na lyžích. Založil si vlastní lyžařskou školu, poskytuje trenérské poradenství nebo také pořádá lyžařské masters programy. A právě jedním z jeho absolventů, Janem Rossiterim, byl před deseti měsíci osloven, zda by ho nepřipravil na olympiádu, kde by chtěl závodit za Irsko. Bláznivý nápad. Ale kývl na něj. Jak to dopadlo? V pátek 14. února se jeho svěřenec postaví v Soči na start závodu na 15 km klasicky. A trutnovský trenér bude u toho.
Petře, napadlo vás někdy, že pojedete na olympiádu?
Samozřejmě jako ambiciózní trenér bych neměl přemýšlet jinak, než že jednou se to určitě povede. Ale jako realista s dlouholetými zkušenostmi z oboru jsem věděl, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených, tak jsem tomu nechával volný průběh. Když to má přijít, tak to přijde. Osobně pro to můžu udělat jen to, že budu tvrdě pracovat. Náhoda přeje připraveným. A taky jako realista vím, že tam ještě nejsem. Dokud Honza nevyrazí ze startovní čáry, není nic jistého. Je to jen sport.

Jak jste se poznali?
Honza docházel na pravidelné tréninky našeho veteránského týmu, kde byl samozřejmě nejmladší, v době, kdy já jsem bydlel v Ottawě a on tam studoval. Tak asi před čtyřmi roky. Ač Kanaďan, tak mluvil plynule česky, takže to byla tak trochu srdeční záležitost.

On není Ir? Kde se naučil česky?
Narodil se v Irsku, ve dvou letech se rodiče odstěhovali do Kanady. Má tedy jak kanadský, tak i irský pas. Zatímco tatínek je nefalšovaný Ir, maminka je rozená Plzeňačka. Honza jako kluk jezdil (a jezdí) na Šumavu za babičkou a na letní tábory, dokonce chodil i nějaký čas do české školy. Krutá zkušenost pro kanadské dítě. (usmívá se)

Co jste mu řekl, když za vámi přišel a řekl, že chce jet na olympiádu?

Nejdříve se zeptal, jestli to není bláznivý nápad. Řekl jsem, že samozřejmě je. Pak se zeptal, jestli se to dá zvládnout. S tím, co jsem o něm věděl a jaké jsem měl zkušenosti s trénováním jemu podobně „zanedbaných“ lyžařů, jsem řekl, že to je realistické. Zeptal se, jestli bych ho tedy netrénoval. Odpověď zněla ano. Ale s několika podmínkami: bude stoprocentní profesionál, tedy žádné zaměstnání ani studium, téměř stoprocentní účast trenéra na trénincích a s tím spojené finanční náklady, které bude muset hradit. Koučink byl „free“. A že mě vezme jednou do Irska, kde jsem ještě nebyl, a samozřejmě s sebou na tu olympiádu.

Už jste byli v Irsku?
Máme to naplánováno hned po Soči. Malá zastávka na cestě zpět do Kanady.



Na jaké úrovni byl, když jste ho dostal do rukou? V porovnání třeba s nějakým českým lyžařem…
Těžko srovnávat. Lyžoval tak na úrovni našeho krajského přeboru. Na mistrovství ČR by byl mezi posledními. Ostatně stejně jako tady v Kanadě. Je nutné si uvědomit, že celou minulou sezonu natrénoval sotva sto hodin. Teď je na úrovni 550 tréninkových hodin. Za celý rok nalyžoval a naběhal sotva 700 km, trénoval stěží třikrát týdně. Na druhou stranu jsem věděl, jak je kvalitní lyžař. Lyžoval od tří let, i když závodil až od osmnácti. Fyzička se dá vybudovat na určitou úroveň za rok, ale lyžovat musíte umět od mala, stejně jako plavat. Jinak to nedáte.

Jak jste postavil přípravu a za 10 měsíců „udělal“ olympionika?
To je dobré téma na universitní přednášku nebo aspoň trenérský seminář. Princip je v podstatě jednoduchý. Každý trenér ho zná. Nejdříve nabrat objem, pak přecházet postupně na intenzitu, mezitím budovat a chytře začlenit všeobecnou a specifickou sílu, obratnost, rychlost a vše stavět na správné technice - běžecké, odrazové, lyžařské, posilování atd. Je to kuchařka, kde má vše své správné místo, ale na druhou stranu jsme každý jiný, takže je to velice individuální. A právě z toho důvodu je na každém tréninku nutná přítomnost kouče. Odezírám z psychiky, hry těla, způsobů komunikace, okamžité nálady a podobně jak na tom závoďák momentálně je a jestli zvládne to, co je naplánováno, nebo ne. S Honzou jsme se díky časovému stresu pohybovali celou dobu na hraně. Nebylo těžké se přetrénovat nebo zranit. Nějakou zkušenost mám, tak jsem to snad uhlídal.

Jak to viděl
Jan Rossiter


Přes léta strávená v Kanadě jsem nasbíral různé zkušenosti na vodě, v lesích, na skalách a horách. Věnoval jsem se mnoha sportům na spíše turistické úrovni. Nikdy jsem se nepovažoval za vážného závodníka. Osm let jsem kombinoval studium a lyžování, které probíhalo bez plánu a trenéra. Když přišly ve škole zkoušky, trénink skončil.

Když jsem ale dokončil studium, tak jsem se chtěl do něčeho pustit naplno. Když jsem se asi před rokem rozhodoval, zda se pustit do projektu olympijské kvalifikace, věděl jsem, že budu muset volat Petrovi, aby mi poradil. Původně jsem byl připraven se pustit do tréninku sám, ale měl jsem ohromné štěstí v tom, že se Petr do projektu angažoval.

Překvapilo mě, co všechno jsem neuměl a nevěděl. Pod dohledem Petra jsme přežili tréninky při práci, vyhnuli jsme se zraněním a přetrénování. Trénovali jsme přitom pilněji, než jsem si dovedl představit, že je to vůbec možné. Někdy jsem byl opravdu překvapen tím, čeho jsem mohl dosáhnout. Intenzivnější příprava od září do listopadu zabrala a od prosince jsem poznal, že jsem se zlepšil.

Závodění v kvalifikaci se vydařilo a splnil se mi životní sen. Jedeme na olympiádu!

Takže vše proběhlo bez problémů?

Když se dívám zpět, mohu říci, že jsme nemuseli snad jedinkrát měnit nějaký významný trénink, nebo rušit soustředění. Trochu nás brzdilo, že Honza ještě přes léto částečně pracoval, přece jen si na všechnu tu „srandu“ musel vydělat, a tak nechodil ty správné objemy, které nám teď trochu schází. Ale zažral se do toho a dokázal, že má v sobě správnou českou zarputilost. Nevětší krize asi byla, když se jeli v prosinci první závody. To bylo ve vysoké výšce, kolem 1 600 metrů, a ve dvacetistupňových mrazech. Lyže na tom sněhu nejedou. Musíte mít zkušenost, jak si poradit v tak extrémních podmínkách, a tu Honza samozřejmě nemá. Takže po tom závodě jadrně česky konstatoval: „Dnes jsem dostal pěkně na p...l.“ V tom závodě jsme to nedali pod 300 FIS bodů, jak jsme měli, a začali jsme trochu panikařit a přemýšlet, zda jsme se přece jen nepřecenili. Naštěstí to Honza hned další týden napravil a potvrdil, že jdeme správnou cestou.

Co jste museli splnit, abyste se nominovali na olympiádu?
Kromě tzv. limitu A, kde je myslím potřeba se dostat pod 100 fisových bodů a pak závodník může závodit ve všech olympijských běžeckých disciplínách, což je už záležitost pro vyspělé lyžařské země, existuje i B limit. Ten je pro nominaci na olympijský závod nutné splnit do určitého data. Průměr 300 FIS bodů z pěti závodů předcházejících olympiádě. Musí se tedy cestovat na tzv. Físou vypsané kontinentální poháry, v Evropě na evropské, například Slavic Cup, v Severní Americe na Nor Am Cup (Kanada) nebo SuperTour (USA) a tam pak sbírat FIS body. Ty jsou dané přepočtem ztráty na vítěze a kvalitou závodu, tedy jak velcí borci se ho účastní. Získáte-li nominaci na olympiádu, pak jedete jako člen skupiny B jediný závod. V Soči buďto sprint volnou technikou na 1,5 km, nějakých 3,5 minuty „slávy“, anebo 15 km klasicky intervalovým startem. My se specializujeme na tu klasiku, takže bychom před sebou měli v Soči hnát Lukáše Bauera na klasické patnáctce.

Splnili jste limit v pohodě, nebo jste to měli s odřenými ušima?

Honza měl jeden závod pod 300 bodů už z loňska. Takže kromě toho letošního prvního pokaženého jsme to už dávali dokonce pod 200. Ten poslední počitatelný byl nejlepší, za 124. Zdánlivě „a piece of cake“, ale vždy to tak nevypadalo.



Závod v Soči. Co nám Honza předvede?
Jsme realisté. Jedeme se především zúčastnit a bojovat o lepší umístění než o Černého Petra. To máme naplánováno již od začátku. Náš závod, přestože startují všichni v jeden den, bude jiná kategorie. V podstatě, tak jako v začátcích olympijské historie. Utkání ryzích amatérů.

Ale pořadí se pak udělá celkové?
Pořadí bude samozřejmě jedno. Honza si pak může výsledkovou listinu v tom dobrém slova smyslu zarámovat a pověsit nad psací stůl do své budoucí pracovny. Bude tam jeho jméno se všemi esy tehdejšího běžeckého lyžování. Trochu drahý obrázek, ale ne každý ho má. Zaslouží si to.

A všechno si platí sám?
Veškeré náklady. Irové přispěli dodatečně pár tisíci eury, ale zdaleka nepokryli ani pětinu jeho investice.

Kolik členů má irská výprava, co pojede do Soči?

Bude mít pět členů: dva sjezdaře, snowboardistu - naděje na medaili, skeletonistu a běžce.

Vy půjdete na zahájení v olympijském průvodu Irska?
Vypadá to tak. Mám to i ve smlouvě, takže celý v zeleném!

To bude zvláštní pocit, ne?
Určitě. Ale v české výpravě jsem už byl na zahájení paralympiády, tak bude aspoň nějaká změna. (usmívá se)

Ví se o Honzovi v Irsku?

Dělali s ním nedávno rozhovor pro jedny irské noviny, tak pak snad někdo bude vědět.



Tolik o Honzovi a teď trochu odbočíme jinam. Co říkáte na letošní výsledky Evy a jak myslíte, že může být v Soči vysoko?
Evču znám od jejích prvních krůčků na lyžích. Vím, co v ní je, ale v každém případě nás všechny letos překvapila. Stejně jako sama sebe. Olympiáda je specifická. Závodí tam zredukované množství těch nejlepších závoďáků, ale na druhou stranu je tam stres z neznámého prostředí a nevyzkoušených postupů, specifických jen pro olympiádu. Evča si s tím bude muset poradit, ovšem není to její první olympiáda, a to ji bude hrát do karet, stejně jako letošní úspěchy a s nimi spojené vysoké sebevědomí. A to je u ní klíčové. Když bude v pohodě, bude lítat a na první desítku jí to může dát určitě. A když se mimořádně zadaří, pak třeba i ještě výš!

Kdyby to šlo, budete třeba pomáhat českému týmu na trati?
Kdyby to šlo a tým o to bude stát, tak určitě! V minulosti to však šlo vícekrát, ale nikdo zájem neprojevil. Naši borci však budou mít ode mě a od Honzy mentální podporu na trati určitě. Lukáš i Eva už nám blahopřáli k postupu, známe se blízce s „Rakušankou“ Katkou Smutnou a jejím koučem, takže česká běžecká škola tam naše hlasy určitě zaznamená.

Jak často se vracíte do Čech?

Normálně tak jedenkrát za dva roky, loni i díky Honzově přípravě jsem tam byl již dvakrát. Po olympiádě se chystám na týden do Trutnova. Těším se, až vyrazím do Krkonoš na běžky. Už jsem tam nebyl přes deset zim. No, a taky bych mohl dát s kamarády po mnoha letech Krkonošskou 70.

PETR JAKL
- narozen 8. října 1964 v Trutnově, od roku 2002 žije v Severní Americe, v současnosti ve městě Orillia v kanadské provincii Ontario
- podruhé ženatý, manželka Katka, má dcery Lucku (25), Andreu (19) a Annu (8)
- přes patnáct let byl trenérem lyžařů v Trutnově, učil na ZŠ Komenského
- v letech 1998 až 2002 reprezentační trenér a vodič zrakově postižených běžců, jeho svěřenec na paralympijských hrách v Salt Lake City 2002 obsadil 5. místo
- od roku 2004 „koučing job“ v Kanadě
- s přestávkami provozuje vlastní lyžařskou školu LifeSki Academy, nabízí trenérské poradenství, organizuje a trénuje lyžařské masters programy
- má rád svoji rodinu, lyžování, ženskou logiku, nemá rád hlupáky, golf a ženskou logiku

Michal Bogáň
Trutnovinky.cz
Foto: archiv Petra Jakla

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena