Heat maps
Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 25.11.2017
Přesný čas: 10:37 Svátek: Kateřina Zítra: Artur

OLYMPIJSKÉ ZÁPISKY PETRA JAKLA ANEB SOČI OČIMA „ZELENÉHO“ TRUTNOVÁKA

článek vytvořen 25. 02. 2014, přečetlo si ho 6816 lidí

Soči - Pochází z Trutnova. Trénuje běžce na lyžích. Ale v Kanadě a jeho svěřenec je Ir, který se nominoval na olympiádu. Díky němu Petr Jakl (49 let) přímo v Soči nasává atmosféru největší zimní sportovní události na světě. A píše nám do redakce postřehy ze své „zelené“ mise. Proč zelené? Protože taková je přeci národní barva jeho reprezentace.

PETR JAKL

- trutnovský trenér
v běhu na lyžích


- osobní kouč irského
olympionika
Jana Rossitera



cesta na olympiádu
Z Trutnova (přes Kanadu) až do Soči

Přes Kanadu proto, že tam pár let žiju. Z Trutnova proto, že se tam stále jako hrdý rodák cítím doma. No a do Soči proto, že jsem měl to štěstí (a drzost) našlapat jako trenér do jednoho irského mladíka tolik síly, že se tam za tu svou zelenou rodnou domovinu během letošní sezony kvalifikoval na olympiádu. Jo, samozřejmě, žije stejně jako já v Kanadě. V Irsku se fakt lyžovat nedá. Jmenuje se Jan Rossiter, mluví kromě angličtiny a francouzštiny taky plynně česky. Zkrátka takovej irskej Honza český mámy, co šel do světa...

Deset měsíců, které nám celá tahle naše hurá akce zabrala, se tu popsat nedá. Ti nejzvědavější z vás si to můžou přečíst jinde. (rozhovor najdete v únorovém magazínu Trutnovinky) Poslední anabáze přípravy nám začala vlastně před týdnem a půl, kdy jsme balili u nás ve sklepě (v tom kanadském) a řešili takové detaily jako - kde sehnat po příletu do Evropy lyžařskou žehličku, mazací „kopyto“ (držák na lyže), smývač vosků, horkovzdušnou pistoli a další a další běžecké, pro každou leteckou kontrolu naprosto nepochopitelné (a tudíž nedovolené) náčiní. No, čekají nás ještě krušné chvilky.



Následoval týden v rakouském Obertilliachu. Fantastické místo pro každého běžeckého blázna, co má rád nedostatek kyslíku ve vzduchu, každý den skvěle upravené tratě natahující se do dálky až 100 km a pohled na vytrénovaná těla světových lyžařů (a lyžařek), které se připravují na úplně stejnou olympiádu jako Honza. Předolympijské soustředění končíme úprkem před už několik dní pokračující sněhovou kalamitou. Fakt kalamita i pro Tyrolsko. Dokonce ani v Obertilliachu už neupravovali v té době stopy, co napadlo najednou sněhu. Bereme to ještě přes Villach, abychom si vyzvedli olympijské oblečení, které místní doručovací firma odmítla dovézt za námi do hor, protože i na ně tam bylo už trochu moc bílo. A pak už frčíme přes Prahu až do Curychu na setkání se zbytkem pětičlenného irského olympijského týmu. Přenocování, „nalodění“ do letadla, poslední vychutnání švýcarské čokolády a švýcarsky precizně šlapajícího odbavení několika zahraničních týmů včetně olympijských funkcionářů. A hurá do matičky Rusi.

den první (2. února)
Ubytování v „tělocvičně“

Přílet pozdě večer, rozloučení se sympatickou sousedkou z vedlejšího sedadla (kontakt na olympijský výbor do Lausanne se může vždycky hodit) a pak už jen společnost Honzy a ruská (dis)organizovaná realita. Nějaká ta hodinka při čekání na zavazadla, pak autobus (řidič zabloudil jen jednou), tzv. Uvítací centrum, tedy procházka vás i vašeho zavazadla přes skenery (skládací multikleště mi prošly), trocha zmatku organizovaného desítkami dobrovolníků pouze a jenom studentského věku a nástup (doufejme) do správného autobusu. Trochu nervozity, že naše zavazadla musí do vedle stojícího gruzavíku. Mezi mladými oprašuju školní ruštinu a svým bujarým „zdravstvujtě“, „požalujsta“ a „spasiba“ jsem jedním z nich. Teda až na ten věk.

Desítky dobrovolníků tu noc vidíme naposled. Příjíždíme do noční Krásné Poljany, kde už s námi asi ten večer nikdo nepočítá. Švédové váhají, my naskakujeme do lanovky. Přiznávám, že jsem to měl načteno z olympijského manuálu pro vedoucí týmů. Mizíme někam nahoru do tmy. Příjezd do vesnice, konečně lidi, tedy vojáci, anglicky již nemluví nikdo, naštěstí slovo „toaleta“ je mezinárodní. S velkou úlevou pak chytáme nějaký autobus jedoucí někam, ještě stíháme se švýcarským doktorem probrat zvrtnutý kontník Daria Collogni, pak nějaká brána a opět kontrola, opět návrat do autobusu, jízda, doktor šťastně vystupuje, my zůstáváme, a pak zase jízda jinam, protože nikdo nevěděl, kde bydlíme. Chůze tunelem a konečně šťastné shledání s našimi ruskými týmovými průvodci.

Uvádějí nás na pokoj rozměru malé tělocvičny, kde nechybí lustr z pravého paroží, spousta nevyzpytatelných vypínačů a zrcadel. Další menší hřiště je vlastně koupelna, vše včetně podlahy je v přírodním mořeném dřevě. Chybí jen televize, na zdi jsou holé kabely a prázdné konzole. Asi na ni v tomto milonářském centru už nezbyly peníze, nebo nás něchtějí zas tak moc rozmazlovat? Následuje první seznámení s bombastickými prostorami našeho ubytovacího paláce, dále jídelnou (znáte to, když máte z čeho vybírat, tak většinou přeberete) a pak už jen nějaká to hodinka čekání na tašky, lyže, bednu s vosky. Ve dvě ráno se dostáváme k pyžamům, postel a čeká nás první zasloužená olympijská noc.

den druhý (3. února)

První olympijská lyžovačka

Probouzíme se do slunečního rána. Vypadá to, že na počasí by mohli mít v Soči opravdu patent. Po odhrnutí monstrózních závěsů se nám přes celou prosklenou stěnu představuje nádherné panorama okolních hor. A vše je v módní bílé. Tak to je naše barva, dokonce i mrzne. Je neuvěřitelné, že ještě předevčírem jsme při průjezdu Freistadtem naměřili plus 15 stupňů a viděli brčálově zelenou trávu. První samostatná cesta na snídani je trochu orientačním oříškem. Ještě se tu něco nabloudíme. Mimochodem Norové, kteří si pronají celé jedno křídlo této honosné stavby, to řeší tak, že si každý roh a odbočku polepili malými papírky se šipkami a zkratkami - dolů jídelna, nahoru pokoje.

V jídelně přivítání s českou výpravou (Evča vypadá v pohodě), pak obídek a konečně první lyžovačka na olympijském lyžařském „motodromu“. Klíče od buňky i tréninková čísla získáváme během okamžiku (vliv německého šéfa závodní kanceláře je znát). Bruslíme, je umrzlo, lyže letí. I když se v té nadmořské výšce doslova plazíme, nakonec je průměrná rychlost přes 13 km/h. Nádherné výhledy, zatím je to spíš turistika s focením nás námi, nás někým jiným, někoho jiného námi, někoho jiného někým jiným. Kolem stadionu, trati, příjezdových i průchozích cest pracují desítky lidí, trénují kameramani. V každém druhém zákrutu závodní trati nechybí domobrana, která je nepřehlédnutelná, ač se snaží maskovat slušivými overaly s nápisem Sochi 2014. Je to hektické. Bude dost důležité udržet Honzu v klidu, je lehké podlehnout takovému prostředí a zapomenout na relaxaci a odpočinek. Uvídíme, jak se nám to tu v tom blázinci bude do budoucna dařit.



den třetí (4. února)
Trenér-servisman a objevení posilovny

Máme naplánovaný další trénink. Stále ještě lehké rozježdění. Musíme respektovat fyziologické zákony, tělo potřebuje čas na adaptaci novému prostředí, jiné nadmořské výšce a především časovému posunu. Je tu o tři hoďky více než v Čechách. Zatím chodíme spát později, než bychom měli. Dneska s sebou cestou k autobusu ještě musíme tahat 23 kg těžkou bednu s vosky a mazacím nářadím. Trochu se to pronese, ale zpět to už půjde zlehka. Dnes je na programu klasika, první výzva pro kouče a jeho mazací schopnosti.

Na místě konečně nacházíme zástupce norské firmy, vyzvedáme si předem domluvený stůl s „kopytem“, kupujeme novou žehličku na parafíny (nejdříve ji slíbili půjčit, nu což, každý se musí nějak živit), smývač na vosky a začíná mi tvrdý servismanský chlebíček. Skoro hodina mazání a zažehlování klistrů, vynášení a zase přinášení lyží ven a zpět do prvního patra mazacího komplexu, nějaké to testování a hledání se s Honzou navzájem kolem závodních stop. A pak již pár desítek klidných minut na trati při práci na jeho lyžařské technice či určování závodní strategie pro jednotlivé úseky trati. Začínáme, ještě bude nutné hodně věcí do závodního dne doladit.

Kolem občas profrčí pěkná česká biatlonová kombinéza, střelci asi dnes mají lehký den. Michal Šlesingr vláčně klouže klasickou technikou po „našich“ tratích, ač mají biatlonisté ty své kousek vedle. Trocha údivu nad česky zdravícími zelenými mužíky s irskou vlaječkou na kombinézách a už frčí dál. Docela mu ta klasika jde. Hodina a půl tréninku je za námi. Honza zatím vypadá dost v pohodě, musel jsem ho do kopců brzdit.

Oběd trávíme zpět ve vesnici ve společnosti našeho vedoucího výpravy, jeho asistenta a týmového maséra. Dolaďujeme organizační věci včetně otevíracího ceremoniálu. Ještě jsem se nenominoval, držte mi pěsti! Honza pak jde na masáž a následuje odpočinkové odpoledne u počítače, večeře, ale také i pokračování v hledání posilovny. Ta po třech dnech konečně nalezena. I s Evou pod činkou. Třetí noc před námi. Dobrou.

den čtvrtý (5. února)

Honzovo setkání s Lukášem Bauerem

Pomalu se dostaváme do normálního režimu. Budíček v 7:30, cesta na snídani (objevuji výhody zdejších dlouhých chodeb: stačím se cestou úplně probudit). Honza má dnes dopoledne jenom volný klus, já odjíždím na běžecký stadion poprvé vyzkoušet, jaký parafín místní sníh snese. Příjezd, vyloudění nové ochranné zástěry od firemního zástupce plus dokoupení pracovních rukavic (parafíny při práci na lyži neuvěřitelně vysušují a ničí kůži na rukách) a pak již jen mazání, testování, opět mazání, opět testování atd. Občas diskuze se známými sevismany či trenéry a pak znovu do práce.

Jenom pro přesnost, Trutnováci jsme tu na běžeckých tratích celkem tři, kromě Evči a mně ještě její manžel Martin. Ten tu kromě funkce manžela zastává i funkci osobního servismana Evy. Mimochodem, také jeden z mých bývalých svěřenců, v minulosti český juniorský reprezentant, a stále ještě správný lyžařský nadšenec, se kterým se dá o lyžování vždycky dobře pokecat. Nakonec neodolám a ještě se ničím bruslením na závodní „desítce“. Do mazací buňky mezitím prijechali noví sousedé, tým Iránu. Fakt exotika. Uvidíme, jak nám to bude mezi našimi lyžařskými náboženstvími klapat.

Odpo po obědě následuje chvilka bezvědomí. Asi jsem se opravdu na těch lyžích dost odrovnal. Poté úprk s Honzíkem do podzemí a včera objevené posilovny. Čekají nás dvě hodiny poskakování, lámání či házení spojené s hekáním, zvedáním závaží a i trochou gymnastiky. Nakonec Honzova šťastná chvíle, osobní setkání s Lukášem Bauerem. Lukáš nevydržel posilovat tak dlouho jako my, skončil dříve a pak nás vyloženě zdržoval. :-) S vedle cvičícími Kanaďanem Alexem Harveym ani Norkami Steirou či Brun-Lie jsme se už raději na kus řeči ani nezastavovali. Jedním z důvodů bylo i to, že jsme čekali vedoucího výpravy Stephena se slíbeným sladkým proviantem.

No, moc toho nepřinesl a ještě jsme museli obaleni super hřejivým nástupovým oblečením vyběhout před hlavní bránu komplexu kvůli nafocení pár oficiálních foteček pro irská média. Ale aspoň jedna pozitívní zpráva nakonec: „Nominace“ na oficiální zahájení za tým snad dopadne! Pak následovala opožděná večeře o několika chodech.V tomto případě neplatí ani tak trenérské pravidlo, že třetí den je největší krize, ale spíš největší hlad. Proč zrovna dnes jsou k večeři k dispozici jenom malé talířky? Při pohledu na známé lyžařské hvězdy nabírající si ve frontě s ostatními něco na zub mě napadá, že po olympiádě by se tahle jídelna měla zakonzervovat a vystavit v nějakém lyžařském muzeu. Tak vyjímečnou koncentrací těch nejlepších běžeckých dálkoplazů na světe v jednom okamžiku žádná jiná jídelna na světě neoplývá ani náhodou. Jo, a my jsme tu taky!



den pátý (6. února)
Kafe za 100 rublů a nejtěžší trénink v životě

Už zase ta nekonečná chodba. Ještě že už od rána se na nás cestou na snídani, a pak celý den, usmívá převažující dívčí část olympijských dobrovolníků. Připadám si, jako bych znovu učil na trutnovské zdrávce. Proč je tu těch dobrovolníků vlastně takové množství? A navíc těch nad třicet jen menšina? Osobní závěr: množství proto, že na to prostě mají lidi, a mladí proto, že umí anglicky, teda někteří stejně jako já rusky, a tudíž dostali funkci. Naproti tomu staří sice mají znalosti, ale se zásobou slov v rozsahu „yes-no“ Putinovi jeho Rusko prostě neproslaví.

Jinak den jako každý jiný na olympiádě (haha, to je samolibost). Dopoledne pohoda, Honza klusání, pak společný průzkum nových pater našeho hotelového komplexu. Pár slov se známými, blahopřání Evě k narozkám, údiv nad cenami v „komerčním“ patře (známka na pohled 25 rublů, čokoláda 50 rublů, kafe 100 rublů, nedávné Honzovo ostříhání 700 rublů!) a nakonec dřívější oběd. Odpoledne už bude přece jen cvrkot, čeká nás první těžký trénink, mě pak porada vedoucích týmů, nějaké to parafínování. A to ještě netušíme, co dalšího se semele.

Hned po příjezdu na tratě zjištění, že nám zrušili oficiální trénink a my se budeme muset téměř hned po rozjetí zase pakovat. Nu což, v imporvizaci jsme národ mistrů. Ihned po čočce od ruského pořadatele, ať do deseti minut zmizíme (jeho ruštině jsem tentokrát rozuměl perfektně), se přemisťujeme na vedlejší biatlonovou část. Kopec jako kopec. Honzík dává specialitku - bruslařské výjezdy bez hůlek, následováno bruslením střídavě s jednou či druhou hůlkou a nakonec „jedna-jedna“ po dobu čtyřiceti minut a to vše do brutálního kopce a ve sprinterském tempu. Po zbytek tréninku pak kroužíme na biatlonovém okruhu. Prý to byl zatím nejtěžší trénink jeho života. To ale říká o každém druhém již od března, kdy jsme spolu začali trénovat. Teda Gábina má pravdu, biatlonové tratě jsou tu učiněný motokros: levá, pravá, nahoru, dolů a to pořád dokola. Nosičům flinty nebude co závidět.

Pak jen zjištění, že už definitivně odešla moje kamera, Honza odjíždí „na děrevňu“, já rychle parafínuju lyže na zítřejší trénink, (sakra, Honza by potřeboval ještě jedny lyže na zdější specifický sníh, kde vzít a nekrást?). Následuje účast na poradě vedoucích. Hele, Čech Petr Mach je hlavním technickým delegátem olympiády, cestou ještě odměřený pozdrav s mým bývalým bosem, který je tady jako komentátor-analytik kanadské TV. Hmm, kariéra... Poté dodělávka lyží, ještě stihnout pokecat s „rakouským“ trenérem Radimem Dudou od vedle, a pak už jen štastná rána do černého: vyloudil jsem pro Honzu v jednom z přítomných servisů nové lyže. Jo, Honzův další šťastný den! Večer to nakonec s tou kamerou nedopadlo nejhůře, sice nejde displej, ale fotí, další fotky budou! Tak třeba hned tenhle západ slunce nad naší zapadlou vesničkou vysoko v ruských horách…



den šestý (7. února)
O lyžařské kuchyňce s Íránci a v maskáčích na zahájení

Dnes den „D“, slavnostní zahájení Her. Zatím nejisto, jestli se vejdu do irské sestavy. Neřeším to, máme zatím jiné práce dost. Ráno rozpajdání cestou na snídani a zpět (staré zranění paty tu nemá moc času na odpočinek), krátké dopoledne s rozklusáním pro Honzu, předčasný oběd a pak odjezd směr Laura. Tam již tradiční rutina: mazání a testování - já stoupacího vosku, Honza skluznosti svých zatím dvou párů klasiček. Stíhám ještě zařídit montáž vázání na včera získané nové lyže a poté jejich rychlé domazání zatímco Honza zahájil trénink a odjezdil si soupažové intervaly. Pak skáče na nové fišerky a začínáme další část tréninku již společně: opakované tříminutové výjezdy kopců. Očividně to Honzíka bolí, ale každý další interval je rychlejší, nevypadá to špatně. Pochvaluje si nové lyže. Ale to počasí bude oříšek. Trénujeme v době našeho budoucího závodu, slunce roztápí některá místa na kaši, jiná jsou stále zmrzlá. Servismani znervózňují, do kopce občas usmekává i Northug. Za zavřenými dveřmi mazacích buněk to vře.



Mimochodem, buňky by měly být vyrobeny v ČR, jsou tu k dispozici dvě velikosti, buď jednoduché pro malé nebo dvojité pro větší týmy. Nechybí silná ventilace pro odsávání jedovatých splodin z fluorových vosků, elktrický přímotop, lavička, věšák. Vše ostatní si dodává tým. Trochu nepohodlné je, že jsou ve dvou patrech, chůze po železných schodech v lyžákách s plastovou podrážkou a plnými rukami lyží a holí není nejbezpečnější. Mimochodem Rusové přidali na schody nastříhané kusy gum, tím pádem to bylo pár dní ještě nebezpečnější. Poté, co objevili výhody drátu, je to lepší. Malé týmy, jako my, dle pravidel FIS sdílejí buňku s jiným týmem. Naše lyžařská kuchyňka je teď trochu zneužívana iránskými kolegy, kteří si začínají půjčovat naše věci bez našeho vědomí. Jo, ty kulturní rozdíly... Jinak jsme v luxusní společnosti, po jedné ruce Češi, po druhé odloučená jednotka „Rakušanů“, Katka Smutná a její kouč Radim Duda. Pro rady i na pokec tak chodím nejčastěji do Rakouska.0



Po návratu z tréninku rychlé osprchování, naskoukání se do nástupových maskáčů, nástup dle itineráře v 16:51 před hotelem, 17:25 nalodění s ostatními týmy do lanovky, 18:48 příjezd na Bolšoj stadion, v 19:00 setkání se zbytkem týmu. Nestihli to, příjezd až v 19:27. Následuje změť národů, výměna odznáčků, „street party“, seřazení, pochod na Fisht stadion, útroby, hektická vřava a očekávání. Ve 20:49 vycházíme z podzemí do kotle stadionu (podívejte se na video ZDE), půlkolečko, pohupování v rytmu okolo tančících děvoček a malčiků, usazení ve třetí řadě, sledovačka zbytku představení. Zapamatovatelné scény: příchod Ukrajinců (řev), příchod Američanů (ještě větší), příchod Rusů (vstávačka, burácení, super muzika), scéna tančení mezi sloupy, scéna komunistická léta s nablýskanými vládními čajkami, scéna se svítící bruslaři. Zklamání: zapálení olympijského ohně mimo stadion, sledovačka kulhajícího Treťjaka (jo, to mě taky čeká) již jen na obrazovce. Pak pohodový rozchod, trochu pozdní průjezd jinak ucpanou Sočí-Adlerem, postel v 1:30 ráno. Druhé olympijské/parlalympijské zahajování je za mnou.



den sedmý (8. února)
Nasávání závodní atmosféry a fandění Evče a Kačce

První závodní den u nás na Lauře. Budeme tam, projdeme si mazací buňky i přístup na tratě. Uvidíme poprvé v reálu, jak to chodí. Jan nasaje trochu závodního stresu, bude vědět, do čeho jde. Před závodem musí závoďák dodržovat pár rutinních věcí, které se nesmí poplést. Předzávodní rozcvičení má každý naučené, ale k tomu si musí hlídat čas, aby to vše zkoordinoval, ať už s přípravou osobních věcí od brýlí přes čepici, rukavice či náhradní oblečení, ale s takovou banalitou jako je navléknutí startovního čísla. Musí znát dopředu přesnou cestu na startovní čáru, není vždy jednoduchá, jinak to těsně před startem nemusí stihnout.

Na Lauře je vymezený vstupní koridor, následuje tunel do konkrétního stanu, převlékárny, místa obdržení závodních čipů na kotníky atd. Při vstupu musí být na rukávu modrý návlek, po odchodu ze závodu přes mix zónu zelený. Závodník musí vědět, kdy a kde si vyzvednout tréninkové lyže na rozcvičení, kdy a kde ty závodní na otestování, případně jak řešit situaci, kdy to na nich smeká či nejede. Do hry vstupuje předzávodní horečka, hlava pak nepracuje v klidu a chyba je na světě. To vše je samozřejmě trochu jednodušší pro ostřílené harcovníky světových pohárů, ale na první pohled téměř nezvladatelné pro irského Honzu doposud závodícího sotva na národní úrovni a to ještě jen posledních šest let svého života. Pracujeme na tom!

 
Příprava předjezdců.

Dnes je na pořadu závod žen v tzv. skiatlonu, to je závod v obou běžeckých technikách, tedy klasické a bruslařské, najednou. Borci a borkyně mají sice vysoké bruslařské boty, ale s měkkou podrážku. Jo, kde jsou ty doby, kdy na běžky stačily každému závodníkovi jen jedny lyžáky. Vše ostatní, tedy hole a lyže, se uprostřed závodu vymění. Na první pohled zábava, na druhý, v případě odkysličeného mozku a mlhavého vidění uprostřed těžkého závodu, občas i dost komplikovaná věc. I taková hvězda jako Polka Justyna Kovalczyk díky obrovské chybě při nájezdu do výměnného boxu dnes prohrála závod již ve své polovině. Zato to byl dnes den Evy Nývltové.

Evina srdnatě bojovala na klasickém úseku, po hromadném startu se pohybovala kolem 11. až 13. místa, „přezouvala“ na 16. pozici a v její letos silnější disciplíně postupně zkracovala náskok na soupěřky před ní aby se nakonec probruslila zpátky na původně vydobyté pozice. Jedenáctá na olympiádě! Má u mě ještě schované objetí. Trochu se dnes trápila Kačka Smutná. Asi to bude na mně. Vyčetla mi po závodě, že jsem první kolo povzbuzoval jenom Evu, ne ji. Ok, přiznání je polehčující okolnost. V balíku závodnic jsem ji ze začátku přehlédl, ale pak jsem na ni fakt řval po celý zbytek závodu. Všichni Rusové kolem mi to dosvědčí. Doufám, že ještě budu moci občas přijít k nim do buňky na návštěvu a půjčit si nějaký vosk.

A taky úspěšný český den, poprvé to cinklo! Biatlonista Soukup bronz, super.

den osmý (9. února)
Jako jediný fanoušek s českou vlajkou a trénink s velkým „T“

Blíží se to, už jen (nebo stále ještě) čtyři dny do závodu. V krátkosti pro ty, co nečetli rozhovor, Honza si vyjel olympijskou kvalifikaci v tzv. skupině B, tedy možnost zúčastnit se na olympiádě jen jednoho závodu. Jo jo, deset měsíců dřiny a pak jen jeden závod. Pravda, někteří dřou celý život a nedají ani ten jeden, ale na druhou stranu, když už jsme došli tak daleko, tak by byla tragédie to nedat. Ale... závodnice z Dominiky (maličký ostrov v Karibiku, neplést s Dominkánskou republikou), si včera při tréninku zlomila nadočnicový oblouk, té už to bohužel nedopadne.

Pryč s černým myšlenkami, Honza je minimálně ve sjezdech kabrňák, už si vyzkoušel minulou zimu i nordix (obdoba skicrossu, ale na běžkách). Hlídáme zdraví. Některé ženy včera při závodě kolabovaly na křeče, sehnal jsem tedy dnes od doktora české výpravy pro Honzu poslední magnezium. Cpeme do hlavy vitamínky, pijeme jak diví a to dle doporučení jen balenou vodu a přírodní džusy. Poctivě se po tréninku převlékáme, dostáváme masáže od týmového fyzioterapeuta, chodíme přiměřeně brzy spát (právě jsem Honzu dokopal do postele a teď ho ruším klapáním na klávesnici). Trochu ho bolí holeně a dnes pravá povázka, ještě jedna masáž to snad dá dohromady.

Dneska byl trochu narušený denní režim, museli jsme odpolední trénink přizpůsobit mužskému skiatlonu, začali jsme tedy trochu později. Honza nejprve fandil povinně na tribuně, aby toho moc nenaběhal, já to musel zvládnout i za něj. Klukům to dnes moc nešlo. I tací borci, jakými jsou naši servismani, dnes netrefili tu nejlepší mázu pro klasickou část. Jak vám odjede čelo závodu v hromadném startu, pak už je to jenom trápení až do konce. Jinak pro mě jako kouče sledování takového závodu z pouhého jednoho metru je zkušenost k nezaplacení. Diky Honzo! Mimochodem, jsem tu jediný s českou vlajkou, kde jste ostatní fandové?


Odchod fandů po závodech na lanovku.

Trénink byl dnes s velkým „T“, v podstatě klíčový pro zvládnutí vlastního závodu. Honza bušil po závodní trati opakované intervaly, jeden trval dvanáct minut. Jel v podstatě rozložený závod na čtyři části s krátkými pauzami odpočninku. Teď už má jasnou představu, do čeho půjde - tedy kde jet jakou technikou, jak si najet kterou zatáčku, do které stopy přestoupit, kde to musí dát stromečkem, kde sbalit do vajíčka (dnes naměřená maximální rychlost v jedno ze sjezdů 72 km/h!), kde to bude nejvíce bolet, a kde nesmí příliš odpočívat, i kdyby to šlo. Musel jsem to za ním celé objet taky, a i když jsem bruslil, někdy jsem ho nestíhal ani náhodou. Vypadá to nadějně!

den devátý (10. února)
Usměvavá Eva, soustředěná Justyna a hlasitá Therese


Olympijské hry jsou pro sportovce i jejich doprovod zvláštní v jedné věci. Pomineme-li fakt, že je to největší sportovní událost planety, unikátní je to, že tu všichni v podstatě žijí a sportují na jedné hromádce. Samozřejmě v tom dobrém slova smyslu. Společné sportoviště a jejich zázemí je běžné v každém sportu, společné ubytování v jedné vesnici, a dost často i v jednom hotelu, společná jídelna, společné společenské prostory, posilovna, bazén, knihovna, banka, somoobsluha, holič a teď už si nevzpomenu co ještě. To je jedinečné.

Hvězda nehvězda, všichni si nabírají jídlo na tácy a papírové talířky (to zase naopak není žádné terno) v jedné jídelně, jeden vedle druhého. Do těla si dávají bok po boku nejen na sportovištích, ale musí se například vměstnat i do jedné posilovny a případně i počkat, až ten tydýt z bůhví odkud nebo naopak ta malá blonďatá hvězda z Norska docvičí na týhle lavičce, abych tam mohl naskočit já. Na úzké chodbě nebo ve dveřích musí jeden druhému dát přednost, pokud se nechtějí vzájemně srazit. Jsou to jen krátké okamžiky potkávání se nebo míjení se, ale někdy mohou naznačit dost o povaze či momentální náladě dotyčného borce.

Jen namátkou příklady dnešních neplánovaně získaných „skalpů“.

Ráno při snídani: Pozdrav s Lukášem Bauerem - rozesmátý, v pohodě odpověď na pozdrav, přesto patrné určité napětí. Dopoledne na již zmiňovaných nebezpečných schodech u mazacích buněk: Kája Grohová - trochu introvert, po pár prohozených slovech vyzařuje trochu nejistoty nad zítřejším startem ve sprintu. Na trati: Lehce se vyjíždějící Evina Nývltová - pohoda, úsměvy, sluníčko na nebi i na tváři. Shodli jsme se, že ona i já v těch zelených kombínách spolu dost ladíme. Do kopce v pohodě klouzající Justina Kowalczyk - naprostá soustředěnost, po pochvale, jak jí to jde, a popřání štěstí do závodu na klasickou desítku vděčný plachý úsměv (je teď pod dost velkým tlakem polských médii) a poděkování, známka profesionalismu a sebeovládání. Ale při obědě v jídelně pak těsně vedle mně nekompromisní při vybrání posledních rajčat z tácu, nechala mi jen jedno!, přídávám tedy - neustálá soutěživost a velké ego.

Odpoledne v hlavní hale hotelu: Neočekávané střetnutí s bulharskou koučkou Pepou Milouchevou koučující v USA jeden z nejlepších běžeckých týmu („Co tu děláš?“ - „Co ty tu děláš?“) - neutuchající elán, pohoda, seběvědomí, světošlap. Naopak pozdravení se s Gábinou Soukalovou a její maminkou bylo trochu stresující, obě v nepřílíš velké pohodě - vypadá to na starou pravdu, že rodinní příslušníci zkrátka na sportoviště nepatří, ani normálně pohodová Gábina to zjevně neustojí. Odpoledne v posilovně: Pokec se slovenským sprinterem Peterem Mlynárem, prý si to s námi (myšleno s Honzou) pak rozdá na klasické patnáctce - sebevědomí, ale žádná hvězda, respekt ke každému soupeři; mručivé pozdravení od českého kouče Lukáše Krejčího - nemluva a drsoň, a žádné pozdravení od jeho svěřenkyně Péti Novákové - nenápadná, plachá, nevyzpytatelná. Při posilování se ocitáme hned za lavičkou okupovanou Therese Johaug a jejím koučem - Therese je hlasitá, sebevědomá, nestarající se o své okolí (později při míjení na chodbě, a ne poprvé, záměrně uhýbající pohledům, v tom dost podobná Northugovi). Zkrátka panoptikum a neutuchající zdroj inspirace.

Dnes Ondra Moravec druhé cinknutí! Biatlonisté vypadají pokaždé v jídelně ve velké pohodě, patrně to je ten správný recept na úspěch. Jen houšť.

den desátý (11. února)

Měkká trať a plánování výletu

Krátí se to. Včera poslední těžký trénink, dnes poslední předzávodní trénink. Trochu méně objemové intenzity, více kratší intenzity jako pár sprinterských soupažů, něco tříminutových soupažů završeno několikaminutovými výjezdy opakovaně do zdějších kopců. Jsou tu jenom dva a rozhozené zdánlivě na menší kopečky, ale v podstatě to jsou dvě jednolitá stoupání bez nároku na sebemenší odpočinek. Honza vypadá slušně, i když dnes už lyžoval trochu v únavě. Mělo by se to poddat, zítra si foukne, ve čtvrtek jen lehce naladíme krátkymi sprinty a nějakým delším intervalem a v pátek půjdeme na to. Dnešní máza moc nevyšla, dost se v posledních dnech oteplilo. Přes den už je trvale nad nulou, jezdíme už jenom na klistry.

Honzovy nové lyže zatím neskutečně jedou. Mazání zvládneme, náš česko-rakouský soused se ochotně nabízí s vychytáním mázi pro Honzův závod. Katka závodí o den dříve, bude mít na nás čas i zkušenost z předešlého dne. Dnešní trénink zkomplikovali technici, ze záhadného důvodu vyjeli na tratě s rolbou později, takže vše bylo měkké a oproti plánu nám tak nedovolili jezdit přes stadion. Myslím, že i to byl jeden z důvodů, proč se pak odpoledne v měkkém sněhu v nejtěžší partii tratě rozsekalo tolik borců, včetně finále mužského sprintu. Číňana dokonce z kvalifikace odvezli rovnou do nemocnice, dnes by měl být zpátky ve vesnici.

Odpo po „pracím dnu“ (konečně!), ledování tý zatracený paty a televizním sledování sprinterských soubojů i večerního biatlonu. První pokus o opuštění posádky. Plánuju komplikovanou cestu do Českého olympijského domu, musím dopředu otestovat funkčnost ruského dopravního systému. Hned po prvních metrech za bránu vesnice fronta na lanovku dolů do Krásné Poljany, cedule říká 1,5 hodky čekací doby. Pár dotazů, posílají mě jinou lanovkou někam přes kopec. Vypadá to, že Krásna Poljana je všude. Nakonec trefuju tu správnou. Čekací doba je „jen“ hodinu, pod kopcem opět instrukce nesouhlasí s realitou: „Nět“ tenhle autobus v Rosa Chutor Hotel nestaví, musíte pěšky. Je to jednoduché, jdete jenom deset až patnáct minut z kopce a jste tam. OK. Po dvaceti minutkách a pokecu s jedním Amíkem, shodou okolností manželem US reprezentantky Holly Brooks, ztracen uprostřed přerostlých krásnopoljanských hotelových komplexů volám naší atašé, aby mě přijela zachránit. Yep, zítra další pokus...

den jedenáctý (12. února)
Cesta do Českého olympijského domu. Za českým pivem

Dnes minimum o lyžování, hurá na výlet. Jednohlasně jsme v našem dvoučlenném týmu odhlasovali, že vyrazím ještě před Honzovým závodem na osamělou průzkumnou cestu mimo hradby naší Endurance Village, cíl: Najít cestu do Českého olymijského domu na pořádný český pivo. Vysvětlím. Z našeho společného trénování se vyklubalo jedno příjemné (pro mně samozřejmě) pravidlo, za každé přišlápnutí patky lyže při jízdě v závěsu dostává postižený jedno pivo od autora „napadení“. Se mi to podařilo navléknout v průběhu sezony tak, že mi Honza teď dluží devět piv. No nespěchejte do Českého olympijsjkého domu, že?




Vyrážím krátce po poledni. Hned při výstupu z hotelu mě skolí devět stupňů nad nulou a pražící slunce. Návrat, převlíkačka do trička a mikiny, přibalit vodu a...ještě jeden návrat, zapomněl jsem foťák. Začíná cesta do nekonečných ruských rovin. Výstupní kontrola, cesta na lanovku, výstupní kontrola v Krasnaja Poljana, pěšky na nádraží, vstupní kontrola do nádražního komplexu, cesta do nádražní haly, kontrolní rám a skener, procházka po jednom ze zatím nějvětších nádraží viděných v mém životě, nástup do letadla, teda tady tomu říkají vlak, výstup v Adleru (předměstí Soči), výstupní kontrola, procházka podle černomořského pobřeží, zchlazení nohou v moři (teď stejně ledové jako krkonošský potůček) a pak Rusko live: Hukot na silnicích, troubení, přechody rychlostní silnice v plném provozu bez semaforů, místní doprava (jízdenka 20 rublů), výstup na Sanatorij Izvestija (hlášení i v Angličtině), kolem burácí super moderní SUVíčka, Mercedesy, BMW a mezi nimi Lady, staré žigulíky, nechybí ani prehistorická Volha.


Zimní olympiáda u moře.

Naprostá dezorientace. Dobíhám v barevném davu výrazné české repre bundy nastupující do autobusu jedoucího na opačnou stranu, stačí mi v rychlosti hodit plánek cesty do Českého domu, pak už jen putování zastrčenými krámky se suvenýry a nakonec šťastně u cíle. Přesto že jsem nic nečekal, nakonec zklamání. V pasáži před hotelem Oasis velká obrazovka s lavicemi, pult s točenou Plzní (20 rublů) a borščem a nějakými klobásami, za ním velký stan se stoly a lavicemi. Vše v podstatě pod širým nebem (z původních 15 ºC teď už jen 9 ºC), vstup do vlastního domu pouze pro vyvolené, tedy se speciální akreditací získatelnou bůhvíkde. Svíčkovou prej stejně nepodávájí.



Moje ruská průvodkyně nechápe, že se s nimi nechci po ruském tradičním způsobu dohadovat na výjímce, jsem přece Čech, proč mě tam automaticky nepustí? Končíme v hotelové restauraci na ruské večeři a českém pivu. Ani tam nás původně nechtěli pustit (prý jen pro české zvané hosty). Tady to už ale naše ruská atašé vzala do vlastních rukou. Pozorujíce sem a tam se přelévající postarší papaláše a ambiciózně vapadající mlaďoučké manažery, všechny navlečené do reprezentačních olympijských bund, mě napadá něco o české aroganci, ale neřeším to a zapíjím to dobrou Plzní. Ať si trhnou, to pivo si tu s Honzou stejně za pár dnů společně dáme!

den dvanáctý (13. února)
Vedro, vedro, vedro

Vedro, vedro, vedro. Všechno to tu kolem teče (teda kromě toho plzeňskýho), lyžařské počasí vypadá dost odlišně. Přes den teploměr ve stínu stoupá k desítce. Při postávání na trati cítím, jak se mi opékají uši a krk. Chyba. Jediná tuba, která nám v našem mazacím boxu chybí, je ta s opalovacím krémem. Ale zase mám s sebou dost párů teplých rukavic. Poslední příprava probíhala na rychlém sněhu, teď je vše jinak. Zítra se na mužské „patnáctce“ ukáže, kdo je opravdovým mistrem na běžkách. Dnes to v ženském poli předvedla Justyna. Na těžkém mokrém sněhu, zdravě naštvaná na celý svět i své zranění odklouzala zbytku závodnic. Jediná Švédka Kalla ji mohla v rychlosti, technice i kondici sekundovat. Bylo potěšující vidět, že do toho, na klasické desítce posledního, více jak tříminutového vražedného kopce, vypadala bojovně a technicky srovnaně i Eva. A to jsem tu viděl dnes na vlastní oči pár světových hvězd v závěru tohoto stoupání hodně zlomených.


Jediní Kanaďané evidentně fasovali i žabky, tedy alespoň jejich kouč.

Honza dnes ladil formu na závod, po závodě žen se rozjížděl a zapracovával, já ladil mázu, která by na téhle kaši mohla alespoň trochu jet a stoupat. Máme na to všechno jeden pár lyží, děj se vůle boží. Otázka ambic? Realisticky, Honza je bodově šestý od konce startovního pole. Když jsme do toho šli, říkal jsem mu hned, ať se připraví na to, že když se vůbec dostane po deseti měsících systematického tréninku na olympiádu, může nejspíš počítat s posledním místem, být pátý od konce pak bude super úspěch. Našimi soupeři jsou zítra Litevec, Iránec, Islanďan, Argentinec, Mongol, Ind, Dominikánec, Nepálec, Peruánec a Bermuďan, tedy borci, kde některým z nich může teplo paradoxně i pomoci. Zítra ve 14:00 místního času startují profíci, ve 14:41 pak OLLE, Olympijská liga lyžařských exotů, závod posledních skutečných amatérů na Olympijských hrách! Držte pěsti, kdo z nich dojede, vyhraje.

den třináctý (14. února)

Mise je kompletní

Lidé se mě ptají, co mám teda vlastně ještě na práci, když máme odtrénováno a Honzu čeká už pouze ten olympijský závod, co se na něj kvalifikoval. Je pravda, že mé funkce se směrem k našemu závodu závodů trošičku redukují. Z funkce trenéra, servismana, maséra, řidiče, fotografa-filmaře, cestovního a ubytovacího manažera, týmového psychologa, osobního sponzora či tiskového mluvčího mi jich přesto ještě nekolik zde v Soči zůstalo. Well, jedním zadkem na několika židlích se sedět dá, i když se občas některá zbortí.

Takže to „nicnedělání“ vypadalo v posledních dvou dnech asi takhle: Včera odpoledne usilovné fandění při ženské „desítce“. Není nutné, ale přímé pozorování je nejlepší zkušenost, trenérská nevyjímaje. Máza, technika, morálka a závodnická bojovnost v krizových momentech, řeč těla, koučování závodníků při závodě jinými trenéry a vůbec pojetí lyžování různými zeměmi, stejně jako i výměna názorů po závodě se známými (i neznámými) kouči a závodníky. Pak příprava Honzových lyží na trénink, organizace tréninku, testování parafínů, úprk na poradu vedoucích týmů, večer televizní sledování biatlonu (i tady se dá hodně naučit), do noci pak ještě text pro Trutnovinky (to je ta funkce tiskového mluvčího).


Koučování při závodě není tak těžké, ale hodně se u toho běhá.

Dnes již před polednem odjezd na tratě, tam nejdříve vyzvednutí závodních čísel pro Honzu, hned po vstupu do buněk setkání s Radimem Dudou, zažehlení, seškrábání a kartáčování první čistící vrstvy parafínu na závodní lyže, návštěva českého servisu, kde šéf českých servismanů Honza Pešina ochotně drážkuje Honzovy nové lyže. Radim s Katkou mezitím vyráží testovat stoupací vosky, já parafínuju druhou, základní vrstvu. Pak poslední třetí vrstva, tentokrát prášek, maska, jedovaté dýmy, kartáčování a opět návštěva sousedů kvůli dalšímu drážkování. Pak trochu luxusu, kratký obídek v jednom z místních bufetů společně s dalšími servismany. Následuje porada s Radimem, nanáším základový klistr, zažehluji, chladím, Radim si odnáší lyže k sobě, bez svého kopyta nedá ani ránu (tedy vosk).

Příchod Honzy, instrukce, odchazí raději ze stresové zony s předem domluvenou dobou návratu. Připravuji jeho další, tentokrát tréninkové lyže na předzávodní rozježdění, základní vrstva klistru, zažehlit, vrchní vrstva klistru, rozetřít, vychladit. Příchází Honza současně s Radimem, závodní lyže připraveny, vychládají venku, Honza popadá tréninkové lyže, pár instrukcí a frčí na rozjetí, sraz za patnáct minut u stop. Tam zkouška závodní mázy, diskuze, jestli na tom odjede závod, lyže se vrací do stínu. Jenda pokračuje v rozježdění již na vedlejších zahřívacích stopách. Mezitím natáčím nějaké video, závod už je v plném proudu, svazuji Honzovy závodní lyže, čekám až dokončí rozcvičení, předávám mu je, udělím poslední předzávodní rady, vyfasuje herdu do zad pro štěstí a letím na trať. Tam tradiční boj s pořadateli, aby mě pustili ke stopě, pak nějaká ta fotečka, video a Honza už startuje ve své OLLE skupině.

Dvakrát průjezd a povzbuzení, pak úprk na předem domluvenou občerstvovačku, opět dohadování s pořadateli, musím volit náhradní cestu, dobíhám tak tak, podávám pití, Honza osprchován ale i občerstven, počkám na jeho další průjezd a ženu zpět již vyzkoušenou cestou na původní stanoviště. Opět dohadovačka s pořadateli, stíhám ještě hůře než poprvé, ale pití předáno. Poslední průjezdy, řvu jako na lesy. Honza zrychluje, finiš, hotovo, jsme v cíli. Mission accomplished! Úleva. Historie se neptá, co se mohlo zvrtnout kdyby. Čtvrtí v OLLE skupině, ale desátí od konce! (odpadlíci se taky počítají), dám se na věštění (Kowalczyk první, Lukáš pátý).



Jen jediná židle rupla. Kamera byla celou dobu vypnutá, mačkal jsem jen knoflík, aniž bych udělal jedinou fotku nebo natočil z našeho historického závodu jediné video. Tak snad až na příští olympiádě...

Pokračování následujících dnů ČTĚTE ZDE

Petr Jakl

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena