Nastavit jako domovskou stránku
Dnes je 13.08.2022
Přesný čas: 15:26 Svátek: Alena Zítra: Alan a Sylva

KDYŽ HÁZÍME, MÁME SVŮJ SVĚT, VYPRÁVĚJÍ ŠIPKAŘŠTÍ MISTŘI DRTIL A DLAB

článek vytvořen 23. 01. 2014, přečetlo si ho 4152 lidí

Trutnov - Zřejmě slušnej oddíl. Šipkařský klub Kousal Twist Trutnov už se druhý rok po sobě může pyšnit tím, že z jeho řad vzešel český šipkařský král. Jinak řečeno. V roce 2012 si vyházel titul v nejprestižnější kategorii mužských singlů mladobucký Pavel Drtil (40, na prvním snímku vpravo), kterého v loňském roce na domácím trůnu vystřídal kamarád z Trutnova Josef Dlab (55). A tak lepší průvodce při sondě do šipkařského sportu si ani nešlo vybrat.


Pánové, jak jste se poznali?

Pavel: To bylo ještě předtím, než jsem se přestěhoval do Mladých Buků.
Josef: Na turnaji v Přerově, myslím v roce 1999.
Pavel: Pro nás oba to byl jeden z našich prvních turnajů.
Josef: Tenkrát se hrál seriál MegaTour a podmínkou bylo, že se musí absolvovat alespoň jeden velký republikový turnaj, takže jsme vyrazili do Přerova. Já jsem tehdy začínal, jel jsem se tam spíš podívat se šipkaři od nás, kteří už něco uměli.
Pavel: Já jsem tenkrát ještě ani za žádný klub nehrál.
Josef: To je právě ten vývoj. Většinou se začíná tak, že je to jen zájmová činnost po restauracích, kde je postavený automat. Člověk si tam nejdřív hodí pár šipek, až ho to postupně pohltí.

Taková byla i vaše cesta k šipkám?
Pavel: Ano. Ve Vrbně pod Pradědem, kde jsem žil, než jsem se přestěhoval, nám jednou do hospody přivezli automat. S několika kamarády jsme si koupili šipky a začali jsme házet. Když jsme po roce a půl zjistili, že nám to docela jde, vydali jsme na první turnaj. Už je to patnáct let.
Josef: Moje první seznámení se šipkami bylo, když Břetislav Uhříček, který dělá sekretáře šipkového svazu, tady v restauraci U Janoucha pořádal turnaj v klasických šipkách. Pozval nejlepší hráče z republiky a já jsem se tam šel tenkrát podívat. Když jsem viděl, že se to hraje i na takové úrovni, rozhodl jsem se to zkusit.

Kdy nastal ten moment, že jste to začali brát vážně a řekli jste, že se do toho opřete naplno?
Pavel: U mě hned po prvním turnaji, kde jsem všechno prohrál. (smích) Naštvalo mě to a řekl jsem si, že začnu trénovat. Úspěchy se ale dostavily až po dvou letech hraní.
Josef: Já jsem to měl asi stejně. Samotný začátek v šipkách je relativně rychlý, ale potom, když člověk tomu moc nedává, následuje většinou stagnace, nebo pád. Spousta lidí končí, protože to nenaplní jejich očekávání. Pavel je taková výjimka, protože on si za tu dobu neprošel žádnými krizemi a na špici se drží neustále.

Většina lidí vnímá šipky jako zábavu, ale že jde vlastně o sport je ani nenapadne.

Pavel: Jenže u nás, na rozdíl od Anglie, Německa, Holandska, to ještě oficiálně jako sport neuznali. Jsme jen přidružený člen ČSTV.
Josef: Je to logické. Šipková základna je na české poměry docela obrovská, má desetitisíce členů, a proto nás nechtějí mezi sebe. Ostatní sporty by tím přišly o peníze. Takže vždycky, když se přijímají noví členové, tak se nečekaně všichni sejdou a hlasují proti, protože by pak třeba bobaři, kterých je registrovaných dvě stě, nedostali svůj bob.
Pavel: A to přitom šipky splňují všechny podmínky. Na velkých akcích se nesmí kouřit, pít, dělají se testy na drogy. Splňují i rozdělení do mládežnických kategorií, pořádají se turnaje od regionální úrovně až po ty velké.
Josef: Ale nám to je jedno, pro nás je to sport. I když se to nezdá, ale musí tam být i nějaká fyzička.

O čem podle vás šipky jsou?
Josef: Určitá seberealizace a stejně jako v jiných sportech, jde o vyhrávání. Porážet soupeře a být nejlepší. V jeden moment je to i adrenalin. Když zavírám terč a házím na double.
Pavel: Teď, jak jsme byli na Czech Open, měl náš kamarád na sobě pulsmetr a ve chvíli, kdy šel házet na double, tak mu tep stoupl ze 120 na 170.



Musí to být obrovský nápor na nervy, že?
Josef: Jsou lidi, kteří po prohraném utkání jsou schopni se i rozbrečet. Je to hodně o psychice. Právě ty prohry nás donutily se stále zlepšovat, abychom neprohrávali.
Pavel: Je to válka nervů, ale právě tu psychiku člověk doma nenatrénuje, s tím se jde naučit bojovat jen na turnajích. Jinde to prostě nejde.
Josef: Víte, je spoustu individuálních a kolektivních sportů, kde to jde rozběhat, kde jde něco vrátit. U šipek ale nejde vrátit nic. Člověk, když zkazí jeden konkrétní poslední hod, tak prohrál. Většinou to tak totiž bývá, že následuje trest, protože to místo vás hned zavře soupeř. A to je ten nápor na psychiku a spousta lidí na to už omarodila. Existuje i šipková nemoc. Jak se jmenuje?
Pavel: Dartitis. Člověk vlastně nepustí šipku z ruky, když ji chce hodit a jde s ní. Trpí tím i pětinásobný mistr světa Eric Bristow, který kvůli tomu přestal hrát.
Josef: Když jsem to viděl poprvé u nás v Čechách, nevěděl jsem, co se děje. Shodou okolností u nás v mančaftu také hraje jeden kluk, který si tím prošel a dodneška se z toho malinko nevzpamatoval.
Pavel: Není to hezký pohled.
Josef: Já opravdu znám spoustu lidí, kteří prostě s šipkami skončili jen z toho důvodu, že řekli, že na to nemají nervy. Ubíjelo je to, přenášeli si to domů, měli žaludeční potíže. Nápor na tu hlavu je obrovský. V podání profesionálů, kteří se tím živí a jde o peníze, je to ještě několikanásobně větší.

Vy ale musíte být kliďasové, když jste takhle dobří.
Pavel: Při šipkách většinou ano, ale když pak mám doma skládat nějakou skříň, co mi dovezou, a chybí mi nějaký šroubek, už je to se mnou horší. (smích)
Josef: Ventilek je určitě potřeba někdy uvolnit, ale na turnajích mám takový svůj svět a v tu chvíli, když házím, nic neposlouchám. To je taková moje výhoda, protože někteří lidé trpí tím, že slyší i trávu růst a rozhodí je i maličkost. Je to věc maximálního soustředění.
Pavel: Prostě, když házíme, snažíme se vypnout.



Myslíte si, že je potřeba mít nějaký talent?
Pavel: Určitě. Když to třeba přirovnám k tomu, jak jsem byl na základce, vzal jsem do ruky krikeťák a hodil padesát metrů, zatímco někteří moji spolužáci ani neuměli házet, asi by jim ty šipky ani nešly.
Josef: Nějakým způsobem se šipky dají naučit, ale když člověk nedokáže motoricky ovládat nějaké jemné pohyby, měl by určitě menší handicap.

Kolik času věnujete házení na terč?
Pavel: Většinou se snažím každý den minimálně půl hodiny. Ale dříve, když jsem začínal, jsem házel dva roky každý den dvě hodiny. A stejně je to ještě málo. Profesionálové hází osm hodin denně, což je potom vidět.
Josef: Tohle si spousta lidí nedokáže představit. Kolikrát je to opravdu těžké, přijdete utahaný z práce a musíte se k tomu přinutit. Lidé šipky většinou hrají, když je to baví, ale my potřebujeme hrát, i když na to nemáme náladu. Člověk se musí od všeho oprostit, protože všechno se to přenáší do hlavy, ale právě tady potřebujete, aby ta hlava byla v pořádku.

Kolik šipek dáte za trénink?
Pavel: Za ty dvě hodiny tréninku je to takových tisíc šipek.

Trénujete jen doma nebo i jinde?
Pavel: Když mám ranní, tak jezdím hrát k Pepovi.
Josef: Já mám v obýváku jako dekoraci postavený normální velký elektronický stroj, takže my si svoje turnaje pořádáme sami doma. Pokud by měl člověk trénovat elektronické šipky někde v hospodě, je to strašně nákladná věc. To je negativní část šipek. Šipkový sport je o tom, že tam člověk musí hodit nějaké ty peníze. Kdybych vzal pětikorunu, což je ta levnější a my jsme měli odehrát těch 50 legů, tak dáme pět set korun. Díky tomu, že mám automat, hra je pro mě zadarmo.

V hospodách se nedělají společné tréninky?
Josef: Už skoro nikde. Pro majitele je to byznys.
Pavel: Znám pár klubů na Moravě, kde mají svoje automaty a mají tam třeba hru za korunu. Kdysi to tady fungovalo, že si člověk zaplatil paušální částku a majitelé restaurací mu umožnili hraní. Ale ty časy zmizely. Byznys se vyvinul i v šipkových automatech takovým způsobem, že je to pro ně kšeft. A my potřebujeme hrát hodně, tak tímto směrem jít nemůžeme.



Terč mám doma, tak si občas zaházím. Jak dlouho by mi trvalo, než bych se vypracoval na nějakou solidní úroveň?
Pavel: Myslím, že minimálně rok tréninku, i když znám i lidi, co trénují pět let a stále to není ono.
Josef: Nevím, co je to pro vás solidní úroveň. Já bych řekl, že solidní úroveň pro začínajícího hráče je, že bude 501 uzavírat pravidelně do desátého kola, tedy do třicáté šipky. Myslím, že by to za ten rok šlo vypilovat. Nejhorší je prostě se naučit na konci trefit tu hru. U někoho se stává, že ač seběhl brzo, tak prostě neuzavře.

Jak lze nejrychleji uzavřít hru?
Josef: Říká se tomu superhra. Na devět šipek. Dvakrát za sebou naházíte 180 a pak těch způsobů na uzavření je víc - například 60, 57 a 24.

PAVEL DRTIL



- narozen 8. 2. 1973 v Bruntále
- podruhé ženatý, manželka Lenka, z prvního manželství má syna Pavla
- pracuje jako skladník
- největší úspěchy: mistr Evropy ve dvojicích s jičínským Karlem Sedláčkem (2013), dvojnásobný mistr Evropy v národních týmech (1998, 2013), mistr Evropy v triple mixu s manželkou a Martinem Hofmannem (1997), mistr Evropy v kriketu (2010), mistr České republiky (2012)
- má rád pocit z vítězství, pečený bůček, domácí klid a pohodu s manželkou, nemá rád klasickou vyčůranost a když ho někdo do něčeho nutí

JOSEF DLAB



- narozen 2. 3. 1958 ve Vrchlabí
- rozvedený, má dva syny Štěpána a Matyáše
- pracuje jako dělník ve stavebnictví
- největší úspěchy: mistr České republiky (2013), společně s Alenou Procházkovou z Úpice několikrát celorepublikový žebříček v párových mixech
- má rád teplo, osobní svobodu a tolerantnost, nemá rád zimu, žemlovku a závist lidí

Tak to uzavíráte vy?
Josef: Ne, na devět šipek to u nás zavřel jen jeden hráč, Kapucián, ale ten už nehraje. Na Slovensku se to jednou podařilo Milanu Dudášovi, který hraje s námi za Kousala.
Pavel: Když to jde dobře, ale opravdu dobře, tak normálně uzavíráme patnáctou šipkou. Jinak osmnáctou.
Josef: Pavel má rekord, že to desátou šipkou uzavřel asi desetkrát a já zatím jen jednou.

Jaká je vaše vzájemná bilance?
Josef: Když to vezmu pár let zpátky, je poměr bilance asi 1 ku 4. V poslední době se ale nedá říct, kdo vyhraje, a za poslední rok jsme na tom asi tak stejně. Teď díky tomu, že jsem byl úspěšnější, jsem vyhrál mistrovství republiky, kde jsme se také s Pavlem potkali na terči.

Co jste říkal na titul?
Josef: Nikdy není pozdě. Jsou to dva roky zužitkované práce. Ale bylo to nečekané. U nás v republice je minimálně 50 hráčů, kteří se ten den správně vyspí a můžou vyhrát. Byl to malý šok. Ale dá se s tím žít. (smích)

Od kdy do kdy trvá šipkařská sezona?
Josef: Ta je pro nás prakticky nepřetržitá. Jedenáct měsíců. V létě je měsíc přestávka.

Jak to třeba vypadá v Superlize, nejvyšší české šipkařské soutěži?
Josef: Hrajeme proti mužstvům z celé republiky, takže je to udělané jako v NHL. Hrajeme v divizích a máme dvě konference - východní a západní. Kdybychom měli jezdit hrát do Jindřichova Hradce nebo do Plzně, to by nešlo. I když třeba loni jsme ještě jezdili do Ostravy. A pak se to řeší tím, že se na jedno hrací místo sezvou týmy, eliminují tím náklady na sezonu.
Pavel: V dnešní době už ale výrobci dělají i takové automaty, že by šlo odehrát ligu tak, že jeden tým bude ve Španělsku a druhý v Česku. Dokáže to laserem hlídat jak odhodovou čáru, tak to umí identifikovat obličej a má to prostě všechny možné věci.

A atmosféra? V televizi jsou šipky velká show.
Pavel: U nás je to samozřejmě komornější. V televizi vysílají mistrovství světa, kde hráč hraje jeden zápas za den. U nás se ráno sejde 300 chlapů a odehrají si celého pavouka a na konci je vítěz. Soustředit pozornost třeba na deset zápasů po sobě je docela dost. Na konci už je většinou to hlediště nijaké. Finále dohráváme a zůstávají tam opravdu jen věrní.

Kam to chcete v šipkách ještě dotáhnout?

Pavel: Já bych se chtěl dostat na mistrovství světa. Teď se tam probojoval Karel Sedláček, se kterým hraji dvojice. Ale bude to těžké. V lednu jedu na první kvalifikační turnaj do Rumunska a pak jsou ještě další čtyři v Maďarsku, Turecku, u nás a v Rumunsku. Kdo nasbírá z této východní Evropy nejvíce bodů, pojede na šampionát. Jen jeden. Loni to byl právě Karel.
Josef: Na mě už volají šipkový důchodce, takže já takové ambice nemám. Byl by to pro mě sen, ale těžko splnitelný. U Pavla to je reálné. Mezi námi je přeci jen patnáct let.
Pavel: Já se o to mužů snažit jen díky tomu, že mám sponzora, který mi zaplatí letenku a ubytování.
Josef: Pokud budu zdravý a nějakým způsobem si dokážu ošetřit peníze, chtěl bych ještě hrát minimálně pět let na této úrovni a lépe a trápit ty mladší.



FOTOGALERIE

Michal Bogáň
Trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek

© 2005 - 2013 Trutnovinky.cz    Všechna práva vyhrazena